Článek
1. Myšlenka skvělá. Provádění tragické.
Inkluze měla být revoluce. Měla dát každému dítěti šanci, aby se necítil odstrčený. Aby se škola naučila vidět jednotlivce, ne průměr.
Jenže realita českých škol je jiná.
Učitelé mají na jedno dítě méně času než lékař v čekárně.
Asistentů je zoufale málo, mnozí přecházejí kvůli směšným platům. A poradny jsou přetížené natolik, že na doporučení pro žáka se čeká měsíce.
Na papíře se píše o podpoře, ale v praxi ji suplují lidé, kteří už nemají z čeho brát.
2. Děti, které měly získat klid, často trpí nejvíc
Zní to tvrdě, ale právě ty děti, kvůli kterým se inkluze zavedla, bývají jejími prvními oběťmi.
Dítě s poruchou pozornosti se ve třídě plné hluku nedokáže soustředit.
Dítě s úzkostmi se propadá, když vidí, že učitel nestíhá.
A nadané dítě, které by potřebovalo víc výzev, čeká, až se třída zklidní.
Všichni ve stejné místnosti, ale každý někde jinde.
Místo rovnosti vzniká napětí. Místo přijetí frustrace.
3. Učitelé na hraně
Učitelé nejsou proti inkluzi. Ale cítí, že na ni zůstali sami.
Musí být pedagogové, psychologové, speciální pedagogové, sociální pracovníci i krizoví manažeři v jednom.
Ráno čelí dvanáctiletému chlapci, který hodí židli o zem. Dopoledne řeší záchvat paniky u dívky, která se bojí testu. A odpoledne vysvětlují rodičům, proč „zase nebyl zápis do sešitu“.
Pak přijdou domů a čtou titulky o tom, jak se školství musí víc otevřít. Jenže oni už dávno otevřeli všechno – svoje třídy, nervy i srdce.
4. Důvěra, která se rozpadá
Rodiče často nechápou, proč jejich dítě „nemá pozornost“, proč učitel nezvládá všechno uhlídat. Ale co když to nejde?
Co když inkluze v současné podobě není selhání učitelů, ale systému, který si hraje na moderní, aniž by měl kapacitu být lidský?
Dokud se bude o dětech mluvit jako o položkách v tabulkách, žádná inkluze nebude fungovat. Protože dítě není diagnóza. A učitel není úředník.
5. Ideál, který se změnil ve frašku
Inkluze měla být o přijetí. Jenže se z ní stal administrativní rituál.
Vyplní se dotace, pošlou se zprávy, zkontroluje se papír. A skutečná práce — ta, kde jde o vztah, trpělivost a lidskost — zůstane bez pozornosti.
Školy se dusí mezi paragrafy a realitou. Na jedné straně ministerstvo, které chce výsledky. Na druhé rodiče, kteří chtějí jistotu. A uprostřed dítě, které by prostě potřebovalo, aby měl někdo čas ho vyslechnout.
Závěr: Inkluze bez podpory není inkluze. Je to past.
Inkluze není o tom, že všechny děti sedí ve stejné lavici.
Je o tom, že se každé cítí bezpečně a má šanci růst svým tempem.
Jenže to se nedá zařídit směrnicí ani tabulkou.
Dokud bude učitel stát sám před třídou plnou různých světů bez pomoci, žádná strategie nezmění realitu.
Inkluze bez podpory je jako most bez pilířů. Na papíře drží. V praxi se drolí.
A ti, kdo to vidí nejlépe, jsou ti, kdo stojí uprostřed třídy. Každý den.
