Článek
Když se mluví o tom, že dnešní děti nečtou, obvykle zazní jediné slovo: mobily. Jako by to byla kouzelná hůlka, která vysála všechnu chuť do knih. Jenže pravda je mnohem nepříjemnější. Děti nemají rády čtení hlavně proto, že jsme jim ho zkazili my – dospělí.
Doma to začíná
Pokud dítě nikdy nevidí rodiče, jak si vezmou knihu jen tak pro radost, těžko si vytvoří vztah k literatuře. Děti napodobují, ne poslouchají kázání. „Čti si, je to důležité,“ nefunguje, když u toho sami scrollujeme Instagram.
Škola jako odrazovač
Školní povinná četba se v mnoha případech zasekla někde v polovině 20. století. Kolik desetiletých dětí dnes nadchne Babička nebo Kronika města Kocourkova? Učitelé se často drží seznamů, které děti odrazují místo toho, aby je přitahovaly. Číst musí – jinak dostanou špatnou známku. Čtení se tak stává povinností, ne radostí.
Pocit selhání
Kdo čte pomaleji, bývá okamžitě zaškatulkován jako „slabý čtenář“. Dítě se začne stydět, že nestíhá, a knihu raději odloží. Z drobného nedostatku se stane stigma. A to má mnohem ničivější efekt než jakákoli obrazovka.
Kde je motivace?
Děti mají zájmy, které se v literatuře dají snadno najít – fantasy, detektivky, příběhy ze sportu, komiksy. Jenže místo toho jim často vnucujeme „co by se mělo číst“. Přitom cesta k Dickensovi nebo Hrabalovi může začít klidně i přes komiks o Spider-Manovi.
Co s tím?
- Rodiče: Čtěte sami. Čtěte nahlas. Sdílejte s dětmi příběhy, které vás baví.
- Učitelé: Dejte dětem možnost volby. Nechte je číst i něco, co není v seznamu. Vysvětlujte, proč je čtení důležité – ale hlavně jim dejte zažít, že čtení může být dobrodružství.
Čtení nezabil mobil. Zabíjíme ho my – tím, že jsme z něj udělali povinnost, test, známku a nudnou tabulku. Dokud si to nepřiznáme, budeme dál hledat viníky v technologiích, místo abychom se podívali do zrcadla.
