Článek
Když se řekne „učitel“, většina lidí si představí člověka, který ve 13:45 zamkne třídu, z kapsy vytáhne klíče od auta a odjíždí domů. A právě v tom je ten paradox. Skutečná práce často začíná až ve chvíli, kdy zhasnou světla ve třídě.
Učitelé už léta mluví o tom, že jejich práce má dvě roviny: viditelnou a tu, o které se nemluví. A ta druhá je často delší, náročnější a emočně vyčerpávající. Jen se nedá vyfotit na nástěnku.
Noční směny u kuchyňského stolu
Je pátek večer. Rodiče dětí už pomalu plánují výlet. Učitelé otevírají tašku a vykládají sešity. K tomu desítky zpráv od rodičů, poznámky k chování, přípravy na pondělí.
Ano, dá se to „někdy nechat na zítra“. Ale drtivá většina učitelů ten luxus nemá. Děti čekají, rodiče čekají, vedení školy čeká. A výsledkem je, že z jedné práce se stávají dvě.
Opravy, které nikdo nepočítá
Každý sešit je vlastně krátký rozhovor. Učitel čte, přemýšlí, hodnotí, rozhoduje.
Jedna stránka trvá minutu, dvě. Teď si to vynásobte třiceti dětmi. A teď pěti třídami. A teď týdny. To je ta skrytá směna, kterou žádná tabulka ministerstva nemá odvahu přiznat.
Rodiče chtějí odpovědi hned
„Paní učitelko, mohl bych se zeptat…?“
„Dobrý večer, ještě jedna věc…“
„Vím, že je pozdě, ale…“
Komunikace s rodiči se stala nonstop provozem. A protože většina učitelů má raději funkční vztahy než konflikt, odpovídají. Večer. V noci. O víkendu. Nikdo to neplatí, ale všichni to berou jako samozřejmost.
Přípravy, které drží školu nad vodou
Je jednoduché říct, že „mají hotové přípravy z minulých let“. Jenže moderní dítě není dítě z roku 2015. A škola, která nechce ustrnout, musí přizpůsobovat výuku.
Nové úkoly, nové metody, nové materiály. Každá dobrá hodina vzniká z času, který měl patřit rodině.
Když se nikdo nedívá
Ve výsledku se učitelé pohybují mezi dvěma světy:
- ve škole musí být profesionální, připravení, klidní
- doma pracují potichu, aby nebudili děti
Nikdo nevidí jejich hodiny navíc, a přesto se někteří diví, proč jsou unavení. Proč odcházejí ze školství. Proč jim dochází trpělivost.
Možná proto, že žádný jiný obor nečeká, že člověk bude mít dvě plné směny za cenu jedné.
A žádný jiný obor tolik nespoléhá na to, že to zaměstnanci „udělají, protože jim jde o děti“.
A kdo to celé udržuje?
Školství stojí na neplacené práci, kterou nikdo nepřizná. Na věcech, které vidíte jen tehdy, když jste sami učitel. Jenže tenhle systém se dlouhodobě opírá o něco, co není nekonečné: ochotu. A tu lze spálit mnohem rychleji, než se dá obnovit.
