Článek
Děti čtou, ale nerozumí
České školy se dlouhodobě pyšní tím, že děti se učí číst už v první třídě. Papírově tedy „umíme“. Jenže podle výsledků PISA i domácích výzkumů se ukazuje, že děti sice text přečtou, ale chápou ho jen povrchně. Neumí si vyvodit závěr, nepoznají manipulaci, nechápou pointu. Čtení s porozuměním, základní kámen vzdělání, se hroutí.
Testy místo myšlení
Jednou z příčin je orientace na výkon a testování. Ve škole se často hodnotí rychlost čtení, počet slov za minutu, bezchybné odříkání. Jenže skutečný smysl čtení – přemýšlení o textu, spojení s vlastním životem, rozvoj kritického myšlení – se vytrácí. Dítě si odškrtne, že úkol splnilo, ale skutečná práce s textem se nekoná.
Chybí čtenářské prostředí
Další problém je doma. Mnoho dětí vyrůstá v prostředí, kde se knihy nečtou. Rodiče večer scrollují na telefonu, místo aby četli dětem. A tak dítě vnímá čtení jako „školní povinnost“, ne jako něco, co přináší radost. Když se pak ve škole tlačí na výkon, vzniká odpor.
Učitelé v pasti systému
Pedagogové vědí, že čtení je klíčová dovednost. Jenže nemají čas, prostor ani podporu. Učební plány jsou přetížené, každou chvíli se mění metodiky a do toho se přidávají nové povinnosti. Na individuální práci s dětmi nezbývá energie. A přitom právě to by bylo potřeba: číst, zastavit se, mluvit o textech, hledat souvislosti.
Kdo nese odpovědnost?
Rodiče, kteří dětem doma neukazují příklad. Školy, které se topí v testech a byrokracii. Stát, který podceňuje význam čtenářské gramotnosti, i když bez ní děti neuspějí nikde – ani ve vědě, ani v řemesle, ani v životě. Odpovědnost je společná, ale řešení se oddaluje.
A co teď?
Pokud se chceme posunout, nestačí se chlubit, že děti „umí číst už v první třídě“. Musíme začít chtít víc: aby rozuměly, přemýšlely a dokázaly si udělat vlastní názor. To je výzva nejen pro učitele, ale i pro rodiče a společnost. Protože bez čtení s porozuměním se z nás stává národ, který slyší, ale nechápe.
