Článek
Tabu, které dusí ve sborovnách
V české společnosti je hluboce zakořeněný pocit, že učitelství je poslání, ne práce. A poslání se přece nedělá pro peníze. Jenže účty, hypotéky ani nákupy školních pomůcek za vlastní z „poslání“ nezaplatíte. Přesto většina učitelů raději sklopí oči, než aby nahlas řekla: Chci víc.
Mezitím řemeslník bere dvojnásobek
Stačí si srovnat hodinovku. Zatímco učitel po vysokoškolském studiu a desítkách let praxe často skončí s čistým kolem 30 tisíc, instalatér, elektrikář či automechanik bez maturity si vydělá i dvojnásobek – a ještě bez nervů z papírování a rodičů, kteří zpochybňují každou jeho práci.
Strach z odsouzení
Učitelé se bojí, že když řeknou, že chtějí víc peněz, uslyší obligátní: „Tak běž dělat něco jiného.“ Jenže kdo jiný má učit? Kdo má připravit děti na život, když všichni odejdou?
Mlčení ničí respekt
Problém není jen ve mzdách, ale v tom, že učitelé mlčí. Tím sami posilují představu, že jejich práce vlastně za moc nestojí. Dokud nezačnou nahlas říkat, kolik času, energie a psychického tlaku jejich práce stojí, bude společnost dál brát učitelství jako podřadnou profesi.
Kde se láme respekt
Respekt k učitelům nezačíná u rodičů ani u dětí, ale právě u státu a veřejnosti. A respekt se ukazuje i v penězích. Dokud bude normální, že učitel bere polovinu toho, co instalatér, těžko se budeme divit, že školy zůstávají prázdné a mladí se do nich nehrnou.
Pointa: Učitelé nepotřebují potlesk, ale férovou mzdu. Pokud si o ni nezačnou nahlas říkat, nikdo jiný to za ně neudělá. A společnost jednou zjistí, že nemá kdo učit její děti – a to už bude pozdě.
