Článek
Spokojené dítě je krásná představa. Jen ne vždy realistická.
Když rodiče vedou dítě poprvé do školy, přejí si jediné: aby bylo v pohodě. Aby se nebálo, aby ho učení bavilo, aby chodilo domů s úsměvem. Je to přirozené. Každý rodič chce dítě chránit před stresem, zklamáním nebo pocitem selhání.
Jenže škola nemá jen vytvářet příjemné prostředí. Má dítě připravit na svět, ve kterém nebude všechno přizpůsobené jeho momentálním pocitům. A právě tady vzniká napětí, které dnes ve školách cítíme čím dál silněji.
Spokojenost a připravenost nejsou totéž
Dítě může být ve škole spokojené, protože je pro něj všechno snadné, nenáročné a bez konfliktů. Taková spokojenost ale často stojí na tom, že se dítě vyhýbá situacím, které ho posouvají dál.
Připravenost vypadá jinak. Znamená, že dítě:
dokáže vydržet nepohodlí,
zvládne úkol, který mu nejde hned,
unese chybu,
respektuje pravidla i tehdy, když se mu nelíbí.
To jsou dovednosti, které dítě občas stojí slzy, vztek nebo pocit, že by raději dělalo něco jiného. A právě proto jsou tak důležité.
Když škola začne být jen příjemná
V posledních letech sílí tlak, aby škola byla především bezpečné a pohodové prostředí. Aby děti nebyly ve stresu. Aby učení bylo hlavně zábavné a motivující.
To všechno je správné – do chvíle, než se z toho stane hlavní cíl.
Protože pokud škola začne vyhýbat nárokům jen proto, aby dítě nebylo nespokojené, přestává plnit svoji roli. Dítě si sice může odnést pocit, že škola je příjemné místo, ale zároveň si odnese i zkušenost, že svět se přizpůsobuje jemu.
A svět se nepřizpůsobuje.
Děti nepotřebují méně překážek. Potřebují bezpečné prostředí, kde je mohou překonávat.
Velká část rodičů se bojí, že když dítě zažije ve škole frustraci, poškodí ho to. Jenže přiměřená frustrace je přirozenou součástí učení. Mozek se rozvíjí právě ve chvíli, kdy dítě stojí na hraně svých schopností.
Dítě, které nikdy nezažije překážku, se nenaučí ji překonávat. Naučí se jí vyhýbat. A to se velmi rychle projeví nejen ve škole, ale i v mezilidských vztazích, práci nebo vlastních cílech.
Největší paradox dnešní výchovy
Mnoho rodičů chce dítěti ulevit, aby bylo šťastnější. Jenže děti, kterým dospělí dlouhodobě odstraňují překážky, bývají paradoxně méně odolné a méně sebevědomé.
Sebevědomí totiž nevzniká z toho, že dítěti říkáme, jak je šikovné. Vzniká z toho, že dítě zažije: „Bylo to těžké, ale zvládl jsem to.“
A taková zkušenost se bez nároků vytvořit nedá.
Škola není služba na zvyšování dětské pohody
To je věta, která může znít tvrdě. Přesto je důležitá.
Škola má vytvářet bezpečné prostředí, kde dítě může růst. Nemá ale garantovat, že bude dítě vždy spokojené. Stejně jako trenér nemůže slíbit, že trénink nikdy nebude bolet, pokud má sportovec sílit.
Učitelé dnes často stojí mezi dvěma tlaky. Na jedné straně mají dítě rozvíjet, na druhé straně mají zajistit, aby bylo neustále spokojené. Tyto cíle se ale někdy vzájemně vylučují.
Co dítě skutečně potřebuje
Dítě nepotřebuje školu, která mu odstraní všechny překážky. Potřebuje školu, která ho naučí překážky zvládat. Potřebuje dospělé, kteří ho podrží, ale neponesou místo něj.
Potřebuje zažít úspěch, který nevznikl náhodou, ale úsilím. Potřebuje pochopit, že nepohodlí není ohrožení, ale signál, že se učí něco nového.
Možná si jen musíme přiznat jednu nepříjemnou pravdu
Spokojené dítě a připravené dítě nejsou protiklady. Ideálně se potkávají. Jenže cesta k připravenosti někdy vede přes momenty, kdy dítě spokojené není.
A právě tehdy se rozhoduje, jestli ho připravujeme na skutečný život, nebo jen na svět, který jsme pro něj vytvořili my dospělí.
