Článek
Když dítě přijde do školy „rozbité“
Stále častěji se učitelé setkávají s dětmi, které přicházejí už ve stresu, nevyspané, hladové nebo emocionálně rozhozené. Není to selhání školy — je to signál toho, co se děje doma. Jenže zodpovědnost za „opravu“ dítěte automaticky končí na bedrech školy.
Třída není terapeutická místnost
Učitelé dnes vedou desítky neplacených mikrointervencí: zklidnění na chodbě, rozhovory o strachu, vysvětlování základních sociálních pravidel. Je to práce psychologů a rodin — ne učitelů. Ale ti v tom stojí sami, protože „někdo to přece udělat musí“.
Chybí výchova, přibývá práce navíc
Staré věty typu „výchova je role rodičů“ dnes znějí skoro archaicky. Učitelé dohánějí sociální dovednosti, které by dítě mělo získat doma — od respektu po jednoduchou schopnost mluvit s dospělým. A mezitím mají stihnout učit.
Rodiče chtějí výkon, systém chce výkon – ale dítě nestíhá
Rodiny často fungují na hraně. Rychlé ráno, brzo do práce, minimum času. Dítě pak přichází do školy s napětím, které se postupně skládá ve třídách jako sněhová koule. Škola to „odžije“ za rodiče, ale zodpovědnost za to nenese nikdo.
Učitelé už nehoří. Oni dohořívají
Dlouhodobě suplovat práci rodiny není udržitelný model. Učitelé to vědí, cítí to a žijí to každý den. Ale veřejnost to pořád odmítá slyšet, protože by musela připustit nepříjemnou pravdu: školy drží společnost nad vodou tím, že řeší problémy, které vůbec nemají být jejich.
Skutečná otázka
Na kolik let se ještě budeme tvářit, že školství funguje, když na něm stojí role tří dalších profesí? A kolik učitelů mezitím odejde, protože už nedokážou dělat práci, kterou dělají za všechny?
