Článek
Na první pohled to ve sborovnách vypadá normálně. Smích, vtípky, řeč o dětech, někdy stížnosti na rodiče nebo ministerstvo. Ale pod tím vším se skrývá něco, co se mezi učiteli často neříká nahlas – únava, vyčerpání, pocit osamění.
Když se tváříme, že jsme v pohodě
Mnoho učitelů si nasazuje masku. Ráno přijdou, usmějí se, zvládnou den a pak doma padnou. Na pracovišti se snaží působit profesionálně – nechtějí přece obtěžovat kolegy svými problémy. Jenže právě tohle ticho vytváří iluzi, že všichni ostatní to zvládají. A ten, kdo je na dně, pak má pocit, že je jediný slabý.
Sborovna jako místo samoty
Paradoxně se to nejvíc ukazuje právě v sborovnách. Jsme obklopení lidmi, ale málokdo opravdu mluví o tom, co cítí. O nespavosti. O tom, že někdo uvažuje, jestli má ve školství ještě zůstat. O tom, že bere léky na uklidnění. Všechno se radši schová pod lehkou ironii nebo větu: „To nějak zvládneme.“
Proč se o tom nemluví
Je v tom kus studu. Učitel má přece „vydržet“. Společnost i vedení často čekají, že budeme nad věcí, že budeme motivovat, podporovat, zvládat. A když se necítíme dobře, bojíme se, že bychom působili neschopně nebo slabě. Jenže pravda je přesně opačná – mluvit o tom je projev síly, ne slabosti.
Co by mohlo pomoci
- Otevřít téma mezi kolegy. Nemusíme hned všechno sdílet, ale někdy stačí říct „Hele, taky toho mám plný zuby“ – a druhý si oddychne, že není sám.
- Vedení škol. Když ředitel dokáže otevřeně přiznat, že i on má občas dost, dává tím ostatním prostor být upřímní.
- Bezpečné prostředí. Ne každý chce řešit osobní věci ve sborovně. Někdy pomůže menší skupina nebo podpora zvenčí – supervize, koučink, někdy i psycholog.
Proč je to důležité
Protože tichý pláč, který není slyšet, nakonec odnese ten, kdo ho dusí v sobě. A právě proto odcházejí ze školství i lidé, kteří jsou pro děti největší inspirací.
Možná by první krok mohl být jednoduchý: přestat dělat, že je všechno v pořádku. A připustit, že i učitelé mají právo být unavení, smutní nebo na dně. Protože když o tom nebudeme mluvit spolu, kdo jiný to za nás udělá?
