Článek
Říjen je bod zlomu
Září bývá jako svatební cesta – všechno voní novotou, děti jsou ještě zvědavé, rodiče vstřícní a učitelé plní plánů.
Pak přijde říjen. Realita, která pomalu obnažuje únava i hranice. Děti už se nechtějí předvádět, začínají první zkoušení, domácí úkoly se kupí a drobné napětí ve třídě sílí.
Na chodbách se objevují první povzdechy: „Držíš se ještě?“ – místo dřívějšího „Dobré ráno“. A to je přesně ten moment, kdy se láme motivace, síla i iluze.
Děti ztrácí tempo, učitelé energii
V říjnu se všechno zrychlí, a přitom nikdo nestíhá. Děti jsou rozptýlené, neklidné, vyčerpané. Ztrácí jistotu, kterou na začátku roku měly.
A učitelé? Ti se snaží být trpěliví, ale tlak narůstá ze všech stran – známky, přípravy, suplování, schůzky, administrativa.
Říjen je měsíc, kdy se nejvíc pracuje a nejmíň děkuje. Všichni čekají výkon, nikdo nevidí, kolik energie to stojí.
A když se po náročném dni konečně zavřou dveře třídy, učitel si často položí jednoduchou otázku: „Jak dlouho to ještě půjde?“
Nikdo nevidí, kolik drobností vás vysává
Ta únava není z velkých věcí. Je z maličkostí, které se vrství: z pozdních večerů u oprav, z neustálých zvonění, z tisíců drobných rozhodnutí během dne.
Z rozbitých pastelek, zapomenutých přezůvek, z nekonečného vysvětlování, proč se tentokrát nebude kreslit, protože je potřeba dopočítat úkoly.
Není to dramatické. Jen nekonečně opakované. A právě tím to vyčerpává.
Říjen ukáže, kdo vydrží
Na konci měsíce bývá učitelský sbor unavený, ale zvláštním způsobem semknutý. Nikdo už nemusí nic říkat – stačí pohled a člověk ví, že v tom není sám.
Říjen je lakmusový papírek školního roku. Kdo ho zvládne, většinou vydrží i zbytek.
Ne proto, že by měl víc sil než ostatní. Ale proto, že pochopil, že únava, pochybnosti a smysl téhle práce se nikdy úplně nevylučují.
Tichý respekt
Možná to není vidět zvenčí. Ale každý, kdo v říjnu neodejde a druhý den ráno zase stojí před třídou, si zaslouží víc než jen mzdu.
Zaslouží si respekt.
