Článek
Ráno začíná pohádkou, odpoledne krizovou intervencí
Možná si ještě někdo myslí, že práce učitele je „jen“ vysvětlit dětem násobilku nebo dějepis. Realita je úplně jiná.
Učitel dnes ráno čte pohádku prvňákům, v deset uklidňuje hádku mezi dětmi, v poledne supluje chybějícího kolegu, odpoledne sedí s rodičem, který nezvládá vlastní dítě. A večer doma ještě opravuje sešity.
Psycholog bez diplomu
Děti nosí do školy věci, které by neměly – ne taháky, ale trápení. Rozchody rodičů, domácí hádky, úzkosti. A kdo je tam pro ně? Učitel.
Ten vyslechne, obejme, poradí. Ale kdo obejme jeho? Kdo se ptá, co dělá s člověkem, když denně nasává cizí bolesti a nemá prostor je pustit ven?
Policista ve třídě
Když se kluci perou, když se v šatně ztratí mobil, když někdo rozbije okno – učitel se najednou mění v policistu. Musí zjistit, kdo co udělal, uklidnit situaci, vymyslet trest i řešení. Jenže na rozdíl od skutečného policisty nemá žádné pravomoci. Jen slova a trpělivost.
Rodič v záloze
Kolik učitelů už slyšelo větu: „Já nevím, to ať mu vysvětlí paní učitelka.“ A tak vysvětlují. Ne jen matematiku, ale i to, jak se mají chovat doma, jak si mají uklidit věci, jak si mají říct o pomoc.
Škola se stala místem, kde se supluje rodina. Jenže škola není nafukovací.
Kolik toho ještě uneseme?
Jeden člověk, jedna pracovní smlouva, ale tři profese navíc.
Psycholog. Policista. Rodič. A k tomu pořád učitel.
Někde se to musí projevit – a taky že ano. Únava, syndrom vyhoření, odchody ze školství.
A co s tím?
Učitelé nepotřebují další papíry. Potřebují podporu – asistenty, školní psychology, vedení, které stojí za nimi. Potřebují, aby se jim konečně přestalo říkat: „Vždyť máte prázdniny.“ Protože prázdniny nikdy nezacelí roky, kdy vás denně roztrhají na kusy.
