Článek
„Honzíku, mohl bys prosím tě teď přestat běhat po lavicích a sednout si? Máme hodinu.“
Honzík se na mě podívá s výrazem naprosté neúcty a odpoví: „Teď nemám náladu tě poslouchat, omezuješ moji svobodu.“
Tohle není scéna z parodie na moderní školství. Tohle je úryvek z mé běžné úterní hodiny. Jako učitelka v první linii vidím nebezpečný trend: pod nálepkou „výchovy k silné osobnosti“ nám ve třídách vyrůstá generace dětí, které sice znají svá práva nazpaměť, ale slovo „hranice“ považují za sprostý výraz.
Respektující výchova vs. rezignace rodičů
Pochopte mě správně. Jsem první, kdo tleská tomu, že éra pohlavků a křiku končí. Děti mají být slyšeny, mají mít svůj názor a mají být respektovány. Jenže respekt musí být obousměrný.
Dnes a denně se setkávám s rodiči, kteří si pletou respekt s naprostou rezignací na výchovu. Místo aby dítěti nastavili jasné mantinely, které mu paradoxně dávají pocit bezpečí, snaží se být se svými dětmi „kámoši“. Výsledek? Dítě, které doma velí celému obýváku, přijde do školy a očekává, že i učitel a třicet spolužáků se budou točit kolem jeho aktuální nálady.
„On je prostě svůj“
Když se snažím s rodiči řešit, že jejich potomek narušuje výuku nebo verbálně útočí na ostatní, často narazím na zeď.
• „On je jen velmi kreativní a nespoutaný.“
• „My mu nechceme lámat charakter zákazy.“
• „Doma ho do ničeho nenutíme, on k tomu musí dozrát sám.“
Milí rodiče, pokud vaše dítě nedozraje k tomu, že v kolektivu platí pravidla, v dospělosti na něj nečeká „kreativní prostor“, ale tvrdý náraz. Šéf v práci se ho pravděpodobně nebude ptát, jestli má dneska zrovna náladu odevzdat projekt.
Malí tyrani v lavicích
Ve třídě pak sbíráme následky. Máme tu děti, které neumí prohrávat, neumí se podělit a sebemenší kritiku vnímají jako osobní útok na svou integritu. Když jim řeknete „NE“, zhroutí se jim svět nebo přejdou do agresivního módu.
Učitel pak tráví 70 % času tím, že krotí tři „silné osobnosti“, místo aby učil zbylých sedmadvacet dětí, které by se i rády něco dozvěděly. Je to nespravedlivé vůči všem – vůči těm hodným dětem, vůči učitelům, a nakonec i vůči těm malým tyranům, kterým nikdo neřekl, že svět není jejich soukromé hřiště.
Pravidla nejsou vězení, ale mapa
Dítě potřebuje hranice jako slepec vodicí lano. Bez nich tápe a zkouší, kam až může zajít, což ho paradoxně stresuje. Říct dítěti jasné „NE“ není projev nemilosti. Je to projev zodpovědnosti.
Učme děti empatii, ne jen asertivitě. Učme je, že jejich svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. Protože pokud budeme dál vychovávat jen „osobnosti“ bez špetky disciplíny a pokory, vytvoříme společnost lidí, kteří se sice umí skvěle ozvat, ale neumí spolu žít.
A my učitelé? My ty střepy v lavicích budeme sbírat dál. Ale ruku na srdce – bez vaší pomoci, milí rodiče, z těch střepů funkčního člověka neslepíme.
