Článek
1. Vysvědčení není vizitka rodiče
Často reagujeme podrážděně ne kvůli známkám samotným, ale protože v tom vidíme odraz vlastní výchovy.
„Neučil(a) jsem tě dost?“
„Selhal(a) jsem jako rodič?“
Zastavte se. Tohle není o vás. Tohle je o dítěti.
2. Dítě ví, že to nedopadlo
Většina dětí velmi dobře ví, že mohly víc.
Vědí, že trojka z matiky nepotěší. Že dvojka z chování není sláva.
Co ale nevědí, je, jestli i přes to mají ve vás pořád oporu.
To je důležitější než sebelepší průměr.
3. První věta rozhoduje
„Tys mě zklamal“ vs.
„Chápu, že to bylo těžké. Chceš si o tom promluvit?“
Jedna věta vám zavře dveře k dítěti. Druhá je nechá otevřené.
Zeptejte se: Co ti nešlo? Co tě bavilo? Co bys chtěl(a) zkusit jinak?
4. Známka neříká, kolik se toho dítě naučilo
Jednička neznamená, že je dítě geniální.
Pětka neznamená, že je hloupé.
Školní známkování je zjednodušený, občas velmi nespravedlivý systém.
Ptejte se raději, co si dítě pamatuje. Co umí. V čem se zlepšilo.
5. Co když má na víc a fláká to?
Tady nastává hranice mezi pochopením a benevolencí.
Buďte věcní: „Vidím, že bys na to měl, ale teď to tam není. Co s tím zkusíme dál?“
Společně hledejte plán, ne výčitky.
A když to zní jako klišé: zkuste si představit, že by vám takhle mluvil šéf.
6. Odměna? Možná. Ale ne za číslo
Dát knížku za samé jedničky je v pořádku – pokud stejně obejmete dítě s dvojkou.
Odměňujte spíš úsilí, pokrok, odvahu.
Naučíte tím dítě, že nežije kvůli výkonu, ale kvůli hodnotám.
7. Dítě si z vysvědčení odnese hlavně emoce
Pamatuje si, jak jste se tvářili, co jste řekli, jestli jste ho objali.
Známky zapomene. Váš postoj si ponese dál – a buď se díky vám nebude bát chyb, nebo se jich bude děsit celý život.
Závěr:
Vysvědčení je zpráva. Ne soud.
Buďte první, kdo dítěti ukáže, že selhání není konec světa – ale příležitost začít jinak.
Váš klid je pro něj důležitější než jednička z matiky
