Článek
Odklad není pohodlnost rodičů. Je to respekt k vývoji dítěte.
Ve veřejné debatě se z odkladů stalo sprosté slovo. Jako by šlo o rozmazlené rodiče, kteří chtějí dítěti „ukrást rok života“. Jenže učitelé i školní psychologové vědí jedno: vývoj dítěte není tabulka v Excelu.
Rozdíl mezi dvěma šestiletými dětmi může být obrovský. Emočně, sociálně, motoricky i řečově. A škola není neutrální prostředí, které si na všechno počká. Škola má tempo. A ne každé dítě ho v šesti letech zvládne.
Připravenost není jen o tom, jestli dítě umí napsat své jméno
Zastánci zákazu odkladů často mluví o tom, že děti jsou „připravenější než dřív“. Ano, některé ano. Ale připravenost není o pracovních listech ani o tom, že dítě zná písmena.
Je o schopnosti:
– vydržet frustraci,
– přijmout autoritu cizího dospělého,
– fungovat ve skupině,
– zvládnout neúspěch bez zhroucení.
A právě tyto dovednosti se nedají dohnat tlakem. Ty dozrávají.
Škola se přizpůsobí? Ano. Ale jen do určité míry.
Často slyšíme argument: „Škola se má přizpůsobit dětem, ne děti škole.“ Zní to hezky. Jenže realita třídy je jiná. Jeden učitel, dvacet dětí, různá úroveň, různé tempo, různé potřeby.
Dítě, které je vývojově nezralé, nezačne po pár týdnech „stíhat“. Začne se srovnávat, selhávat, ztrácet sebedůvěru. A to je cena, kterou platí celé roky – nejen v první třídě.
Bez odkladů poroste počet „problémových“ dětí. Ale problém nebude v nich.
Zákaz odkladů neznamená, že děti budou úspěšnější. Znamená to, že:
– poroste počet dětí s nálepkou „nezvládá“,
– přibude doporučení na PPP,
– zvýší se tlak na podpůrná opatření,
– naroste frustrace učitelů i rodičů.
Ne proto, že by děti byly horší. Ale proto, že systém ignoruje biologii.
Jeden rok navíc může dítěti změnit celý školní příběh
Učitelé to vidí pořád dokola. Dítě, které šlo do školy později, je jistější, klidnější, otevřenější učení. Ne proto, že by bylo chytřejší. Ale proto, že bylo připravené.
Ten „ztracený rok“ se velmi často vrátí v podobě:
– lepšího vztahu ke škole,
– menší úzkosti,
– větší samostatnosti,
– vyšší motivace.
To není hypotéza. To je praxe.
Zákaz odkladů trestá ty, kteří systém neoklamou
Ironií je, že zákaz odkladů nejvíc dopadne na slušné rodiče. Na ty, kteří nehledají kličky, falešné diagnózy a zadní vrátka. Děti, které by odklad skutečně potřebovaly, půjdou do školy nepřipravené. A systém si pak jejich potíže „odškrtne“ jinak.
To není rovnost. To je alibismus.
Skutečná odvaha není dítě urychlit. Ale počkat.
Moderní školství se rádo ohání daty, efektivitou a rovnými startovními čárami. Jenže děti nejsou projekty. Jsou to lidé ve vývoji.
Zakázat odklady znamená říct: na zralosti nezáleží. A to je zpráva, která je v rozporu se vším, co víme o dětském vývoji.
Možná bychom se měli přestat ptát, jak děti přizpůsobit systému.
A začít se ptát, jestli systém ještě pořád slouží dětem.
