Článek
Pětka není konec světa. Nebo ano?
Dítě přinese domů pětku. Je smutné, možná se stydí, možná se bojí reakce rodičů. Dospělí dnes stále častěji přemýšlejí, jak takové situaci předejít. Nechceme děti stresovat, srovnávat ani zraňovat jejich sebevědomí.
To je pochopitelné. Jenže někde cestou jsme začali zaměňovat dvě věci: ublížit dítěti a dovolit mu zažít neúspěch.
Špatná známka může být nespravedlivá, nepřiměřená nebo výsledkem nevhodného přístupu učitele. Ale může také jednoduše znamenat, že dítě látku nezvládlo. A pokud mu nedovolíme tuto skutečnost přijmout, jak se má naučit, co s ní udělat?
Dítě není méně hodnotné, když selže
Známka samozřejmě nevypovídá o hodnotě člověka. Pětka z matematiky neznamená, že je dítě hloupé. Trojka z češtiny nepředpovídá jeho budoucnost.
Právě to bychom měli dětem vysvětlovat. Ne že na známkách nezáleží, ale že neúspěch není rozsudek. Je to informace, se kterou lze pracovat.
Když se dítěti něco nepovede, potřebuje podporu. Někdy potřebuje více času, jiný způsob vysvětlení nebo pomoc dospělého. Nemělo by potřebovat, aby někdo pokaždé zpochybnil samotnou existenci nároků.
Vždyť i dospělý musí přijmout, že něco neumí, udělal chybu nebo nesplnil očekávání. V práci nedostaneme automaticky dobré hodnocení jen proto, že nás to horší rozesmutní. Ve vztazích se musíme vyrovnávat s kritikou. A ne všechno, co je nepříjemné, je zároveň nespravedlivé.
Kdy už nároky škodí?
To samozřejmě neznamená, že máme děti ponižovat, trestat za každou chybu nebo v nich vyvolávat strach ze školy. Výsměch před třídou, nálepkování typu „jsi líný“ nebo neustálé srovnávání se spolužáky nejsou výchovné nástroje. Jsou to způsoby, jak dítěti ublížit.
Rozdíl je v tom, zda kritizujeme dítě, nebo jeho práci. „Jsi neschopný“ je útok. „Tento příklad nemáš správně, pojďme zjistit proč“ je příležitost k učení.
Zdravé nároky mají smysl tehdy, když dítě ví, co se od něj očekává, dostává přiměřenou podporu a má možnost se zlepšit. Nároky bez podpory vedou k bezmoci. Podpora bez jakýchkoli nároků zase může dítě připravit o zkušenost, že úsilí něco mění.
Nechceme vychovat děti, které se bojí chyby?
Škola nemá být soutěží o co nejlepší známky. Neměla by z dětí dělat úzkostné perfekcionisty, kteří svou hodnotu odvozují od výkonu. Ale neměla by se ani bát říct, že něco neumějí a musí na tom zapracovat.
Možná bychom se neměli ptát jen na to, zda známky dětem ubližují. Měli bychom se ptát také na to, co jim vezmeme, pokud jim odstraníme každou příležitost zažít neúspěch, přijmout zpětnou vazbu a zkusit to znovu.
Sebevědomí totiž nevzniká tím, že dítě nikdy neslyší, že něco nezvládlo. Vzniká také tehdy, když zjistí, že to napoprvé nezvládlo, ale napodruhé už ano.
