Článek
Pračka zarachotí, jako by v ní někdo míchal štěrk. Otevřete dvířka a na dně bubnu leží tři oblé kamínky, kousek cihly a jeden podezřele lesklý střep. Cestou ze školky jste přitom slyšely jen nadšené: „Mami, podívej, tenhle je úplně jiný!“ A pak už zmizel v kapse bundy.
Možná vás to rozesměje, možná ve vás hrkne, že máte doma další krabici „pokladů“, kterou nesmíte vyhodit. Uklidním vás: dětské sbírání kamínků je jednou z nejpřirozenějších dětských činností vůbec. Američtí výzkumníci Kristi Lekies a Thomas Beery se ptali vysokoškoláků na jejich dětství a více než 80 % z nich si vzpomnělo, že jako děti sbírali přírodniny. Studii příznačně nazvali „Každý potřebuje kámen“.
A podle psychologů za tím stojí víc než jen obyčejná záliba v kapsách plných písku.
Kamínek, který nejde okopírovat
Britský psycholog Bruce Hood z Univerzity v Bristolu a jeho kolega Paul Bloom z Yale připravili pro děti ve věku tří až šesti let malé kouzelnické představení. Ukázali jim „kopírovací stroj“, který údajně dokázal vyrobit přesnou kopii čehokoli. Ve skutečnosti šlo o iluzionistický trik.
U běžných hraček dětem kopie nevadila. Jakmile ale přišla na řadu věc, se kterou usínaly, třeba oblíbený plyšák nebo dečka, všechno se změnilo. Podle zprávy o výzkumu na webu ScienceDaily zhruba čtvrtina dětí nedovolila kopírování vůbec. A většina z těch, které svůj předmět do stroje přece jen vložily, chtěla zpátky originál.
Autoři to vysvětlují tím, že malé děti věří v jakousi neviditelnou podstatu věcí. Jejich předmět má v sobě něco, co se okopírovat nedá. Samy to dobře znáte: snubní prsten nebo dopis od babičky byste za stejný kus z obchodu také nevyměnily.
S kamínkem z cesty ze školky je to podobné. Pro vás jde o jeden z milionu šedých oblázků. Pro dítě je to ten jediný, který našlo u lavičky, kde se dnes smálo s kamarádem. Hodnota neleží v kameni, ale v příběhu, který k němu patří.
Kapsa jako mapa míst, kde dítěti bylo dobře
Pozdější studie stejné dvojice výzkumníků šla ještě dál. Lekies a Beery vedli rozhovory se švédskými vysokoškoláky o tom, co a kde za mlada sbírali. Hledání pokladů v přírodě pro ně bylo silným zážitkem, který se jim vryl do paměti.
Autoři jako klíč použili pojem topofilie, tedy citové pouto k místu. Dítě si s kamínkem neodnáší jen kus horniny. Odnáší si kousek místa, kde mu bylo dobře: lesa u babičky, pláže z dovolené nebo potoka za sídlištěm. Podle vědců takové zážitky podporují především dvě věci:
- rodina, která dětskému objevování fandí,
- příroda na dosah ruky, a to nejen o prázdninách.
Hood a Bloom zopakovali podobný pokus i s předmětem, který údajně patřil britské královně Alžbětě II. Šestileté děti si i v tomto případě často cenily originálu víc než dokonalé kopie.
Proč děti tolik baví třídění
Kdo někdy viděl dítě sedět nad hromádkou kamínků, ví, že nejde jen o křečkování. Kamínky se rovnají podle velikosti, třídí na světlé a tmavé, hladké a drsné, „vzácné“ a „obyčejné“. Dítě si tak samo vymýšlí pravidla a skládá si svět do přihrádek, kterým rozumí.
Není to nic výjimečného. Psycholožka Judy DeLoache z Univerzity ve Virginii se ptala 177 rodičů na zájmy jejich ratolestí. Téměř třetina z nich měla mimořádně silný zájem o určitou kategorii věcí, třeba o vláčky, dinosaury nebo nádobíčko na čaj. Kamínky do podobného vzorce skvěle zapadají. Je v tom kus touhy najít v chaotickém světě řád a mít nad svým malým kouskem vesmíru kontrolu.
Vím, že z pohledu dospělé ženy, která po večerech vysypává písek z bot, to tak úplně nevypadá. Jenže když dítě s vážnou tváří vysvětluje, proč tenhle kámen patří do krabičky a tamten ne, procvičuje přesně ty dovednosti, které později využije ve škole: porovnávat, třídit a obhájit si vlastní úsudek.
Malé poklady, velký dopad
Má to ještě jeden rozměr, který mě osobně zasáhl nejvíce. Nancy Wells a Kristi Lekies z Cornellovy univerzity analyzovaly odpovědi více než dvou tisíc dospělých z amerických měst. Lidé, kteří v dětství trávili volný čas v divoké přírodě – tedy v lese, u vody nebo na túrách – měli v dospělosti mnohem silnější vztah k životnímu prostředí. Největší vliv měly tyto zážitky do jedenácti let věku.
Zajímavé je i to, co na dospělé postoje prokazatelný dopad nemělo. Skauting ani programy ekologické výchovy podle studie podobný efekt neukázaly. Autorka Nancy Wells se domnívá, že hlavní roli hraje volná, nikým neřízená hra. Tedy přesně ta chvíle, kdy se dítě sehne pro kamínek jen proto, že se mu zrovna líbí.
Při čtení studií jsem si uvědomila, jak snadno nám uklouzne otrávený povzdech „zase další kámen“. Přitom dítěti tiše vysílá signál, že jeho poklady nejsou důležité. A ruku na srdce: kolik z nás má na okně vystavený oblázek z oblíbené pláže nebo mušli z prvních společných prázdnin? Děláme vlastně úplně totéž. Jen si u toho nepřipadáme tak roztomile.
Co s domácím muzeem kamínků
Nemusíte doma samozřejmě skladovat celý obsah lomu. Úplně postačí jednoduchý systém, na kterém se s potomkem domluvíte. Skvěle funguje krabička s přihrádkami, třeba stará bonboniéra nebo plato od vajec. Dítě si samo vybírá, které kousky do ní dá, a když se zaplní, samo rozhoduje, kterým starším kamínkem udělá místo novému úlovku.
Zkuste z třídění udělat společnou chvilku. Zeptejte se, kde kámen našlo a proč ho zaujal. Můžete ho společně omýt, prohlédnout pod lupou nebo k němu připsat malou cedulku s místem a datem. Starším dětem udělá radost atlas hornin z knihovny. Někdy z kapes plných oblázků vyroste opravdová vášeň pro geologii, jindy zbyde jen hezká rodinná vzpomínka. Obojí stojí za to.
Pokud se rozhodnete sbírku proředit, nedělejte to potají. Dítě velmi rychle pozná, že mu něco zmizelo, a ztráta pro něj může být skutečná. Raději si nastavte jasná pravidla. Ty nejhezčí kousky mohou dostat čestné místo a ty obyčejnější se zkrátka vrátí ven do záhonu nebo k potoku.
Při toulkách venku myslete i na dvě praktická pravidla:
- Bezpečnost: U dětí do tří let pečlivě hlídejte drobné kamínky, aby omylem neskončily v puse.
- Ochrana přírody: V chráněných územích pamatujte na to, že odnášet si přírodniny často není vůbec dovoleno.
Zbystřit byste měli jen v situaci, kdy starší dítě sbírá ve velkém předměty bez jakékoli hodnoty, nedokáže se odloučit od jediné drobnosti a vyhazování v něm vyvolává silnou úzkost. To už je důvod k poradě s dětským psychologem. U naprosté většiny dětí ale kapsa plná kamení neznamená nic jiného než zvídavost a čistou radost.
Až tedy příště zarachotí buben pračky, zkuste si na chvilku vzpomenout, jak jste samy v dětství nadšeně obracely kameny u potoka. A možná si jeden ten oblázek – ten úplně jiný – nechte na památku na okně. Kousek dětského světa, ve kterém má každá maličkost svůj jasný řád.
P.S.
Až budete večer vysypávat kapsy, zkuste se u jednoho kamínku zastavit a zeptat se, kde se vzal. Možná uslyšíte příběh, o který byste jinak přišly. Podobné texty píšu ve chvílích, kdy doma na chvíli utichne, a každá rešerše mi zabere nějaký ten čas. Pokud vám článek udělal radost, budu ráda za jakoukoli podporu.
