Článek
Zkuste si dnes cestou z nákupu všimnout jedné drobnosti. Nic neměňte a kráčejte tak jako obvykle – s taškou v ruce a myšlenkami u večerních povinností. Jen sledujte, zda vás ostatní na chodníku předcházejí, nebo zda jste rychlejší vy.
Obyčejné tempo chůze totiž o vašem zdraví prozradí více, než by se zdálo. Vědci z Dukeovy univerzity a londýnské King's College zjistili, že lidé, kteří ve 45 letech chodí pomaleji, mají v průměru menší objem mozku, tenčí mozkovou kůru a více drobných poškození v bílé hmotě. Rychleji jim stárnou i jednotlivé části těla, od plic až po chrup. A nezávislí hodnotitelé jim podle fotografie obličeje tipovali vyšší věk.
Nejde přitom o seniory o holi. Řeč je o lidech v nejlepších letech, kteří chodí do práce, vozí děti na kroužky a o stárnutí zatím příliš nepřemýšlejí. Právě v tomto období lze však ještě mnohé změnit.
Studie, která sleduje lidi od porodnice
Výzkum vychází z jednoho z nejpozoruhodnějších projektů moderní medicíny. V novozélandském městě Dunedin vědci od roku 1972 sledují přes tisíc lidí, kteří se tam narodili během jediného roku. Vyšetřují je od dětství, opakovaně je testují a dnes o nich vědí více než leckterý praktický lékař.
V jejich 45 letech odborníci u 904 účastníků změřili rychlost chůze, a to ve třech situacích: při běžném tempu, při současném řešení myšlenkového úkolu a při maximálním zrychlení bez přechodu do běhu. Průměrný účastník šel běžným krokem rychlostí 1,3 metru za sekundu. Následně výzkumníci porovnali, jak se zjištěným tempem souvisejí další zdravotní ukazatele.
Výsledky vyšly v roce 2019 v odborném časopise JAMA Network Open a hovoří jasně. Pomalejší chodci měli slabší stisk ruky, horší rovnováhu i koordinaci, obtížněji vstávali ze židle a zaostávali také na stupnici biologického stárnutí složené z devatenácti různých měření. Magnetická rezonance u nich odhalila menší mozek a více takzvaných hyperintenzit bílé hmoty.
Hyperintenzity bílé hmoty jsou drobná světlá místa na snímku mozku. Lékaři je spojují s poškozením nejmenších cév, které tuto tkáň zásobují krví.
Proč chůze vypovídá o stavu mozku
Zní to možná trochu jako středoškolská hodina biologie, jenže právě v tom spočívá jádro celé věci. Chůze vůbec není tak automatická, jak se nám zdá. Při každém kroku mozek během zlomku vteřiny vyhodnocuje rovnováhu, zpracovává zrakové vjemy, řídí desítky svalů a zároveň hlídá, kam došlapujete.
Tempo chůze tak funguje jako kontrolka na palubní desce auta. Samo o sobě nic nespraví ani nepokazí, ukazuje však, jak spolupracuje celý systém pod kapotou: mozek, nervy, svaly, srdce i plíce. Když jedna část začne slábnout, varovné světlo se rozsvítí dříve, než si potíží všimnete jinde.
Překvapilo i další zjištění. Rychlost chůze ve 45 letech šlo do jisté míry předpovědět už z vyšetření, která účastníci absolvovali ve třech letech. Děti s horšími výsledky v testech inteligence, porozumění řeči, motoriky a zvládání frustrace se o čtyři desetiletí později pohybovaly pomaleji. Podle tiskové zprávy King's College London v tom hlavní autorka Line Rasmussenová vidí šanci včas rozpoznat, komu bude v pozdějším věku sloužit zdraví lépe. Spoluautorka Terrie Moffittová dodává, že pomalá chůze představuje varovný signál, který se ohlašuje desítky let před nástupem stáří.
Svižný krok se dá natrénovat
Druhá rozsáhlá práce přináší ještě více optimistický pohled. Tým z univerzity v britském Leicesteru analyzoval data 405 981 lidí středního věku z databáze UK Biobank. Sledoval rychlost jejich chůze a délku telomer, tedy ochranných „čepiček“ na koncích chromozomů. Ty se s přibývajícími roky zkracují, a proto slouží jako jeden z ukazatelů biologického stáří.
Lidé, kteří chodili svižně, měli telomery delší bez ohledu na celkový objem pohybu. Data ze senzorů na zápěstí zároveň ukázala, že na intenzitě aktivity záleží více než na jejím trvání. Podle shrnutí výzkumu z Leicesteru by celoživotní rychlá chůze mohla ve středním věku přinést náskok odpovídající až 16 letům biologického stáří. Genetická analýza dokonce naznačuje přímou příčinnou souvislost, tedy že svižný krok délku telomer skutečně chrání. Autoři nicméně připouštějí, že praktické dopady bude nutné ještě potvrdit.
Co si z toho odnést do běžného dne? Nemusíte začínat s během ani kupovat drahé sportovní hodinky. Stačí, když do své každodenní trasy zařadíte úsek, který projdete svižněji. Dobrým vodítkem je tempo, při němž ještě zvládnete mluvit, ale zpívat už byste nechtěly. Vyzkoušejte to cestou na nákup, s kočárkem v parku nebo při telefonátu s kamarádkou. Stejně dobře poslouží, když vystoupíte o zastávku dříve nebo vyměníte výtah za schody. Nejde o sportovní výkon, nýbrž o pravidelnost, díky níž si tělo postupně zvykne na vyšší zátěž. I pár minut rychlejší chůze denně představuje změnu, kterou váš organismus zaznamená.
Malý test na deseti metrech
Pokud vás zajímá, jak na tom zhruba jste, odměřte si na chodníku či v parku desetimetrový úsek. Projděte jej svým obvyklým tempem a sledujte čas. Průměr z dunedinské studie, tedy 1,3 metru za sekundu, odpovídá přibližně osmi vteřinám. Při maximálně zrychlené chůzi bez běhu pak účastníci stejnou vzdálenost zvládli zhruba za pět vteřin.
Berte tento pokus jen jako orientační zajímavost, nikoliv jako diagnózu. Jedno měření po probdělé noci nic neznamená. Pokud však v posledních měsících pociťujete, že se vám chodí výrazně hůře, zadýcháváte se nebo ztrácíte jistotu v nohou, určitě se o tom zmiňte svému praktickému lékaři.
Možná vás teď napadne, zda už není pozdě. Není. Telomery ani svaly rodný list nečtou. Každý svižnější krok je pro vaše tělo signálem, že s ním dál počítáte. A organismus na takové podněty odpovídá ochotněji, než si myslíme. Zvládneme to, klidně i s kočárkem.
P.S.
Až půjdete zítra po chodníku, zkuste si odměřit deset metrů a v duchu počítat vteřiny. Možná vás výsledek potěší, možná vás postrčí k o něco svižnějšímu kroku. Psaní článků, jako je tento, mi zabírá spoustu času, zatímco děti spí. Pokud vám dává smysl, budu moc ráda za jakýkoli příspěvek. Pomůže mi najít čas na další témata, která nám všem usnadní péči o sebe.
