Článek
Bylo to asi tři týdny po narození syna. Stála jsem ve sprše, pustila vodu naplno a plakala. Potichu, do dlaní, aby to nikdo přes ten hukot neslyšel. Venku na mě čekalo zdravé miminko, milující partner a hromada gratulací v telefonu. Všechno bylo přesně tak, jak to přece má být. Tak proč jsem se cítila, jako by mě někdo zavřel do prázdného pokoje a zahodil klíč?
Nikomu jsem to tehdy neřekla. Styděla jsem se tak strašně, že mi to úplně svazovalo jazyk. Máma přece má být šťastná. Má být vděčná za to, že má zdravé dítě. Když jsem večer otevřela Instagram, na fotkách se všechny ostatní ženy usmívaly v dokonale sladěných pyžamech, pily horkou kávu a rozplývaly se nad vůní miminka. Co je tedy špatně se mnou? Jsem zkrátka vadná?
Na tohle temné období jsem si vzpomněla nedávno, když mi kamarádka půjčila útlou knížečku. Povídku, která je stará přes sto třicet let. A přesto jsem při jejím čtení měla pocit, že ji někdo napsal přesně o mně a o stovkách dalších žen, se kterými se denně míjíme na ulici.
Žena za žlutou tapetou
Povídku Žlutá tapeta napsala Američanka Charlotte Perkins Gilmanová a vyšla v roce 1892. Vypráví o mladé ženě, která po narození dítěte upadne do hlubokého smutku. Její manžel, mimochodem respektovaný lékař, ji „pro její vlastní dobro“ zavře do pokoje v pronajatém letním sídle. Nesmí psát, nesmí pracovat, nesmí se stýkat s lidmi, dokonce se nesmí ani rozčilovat. Má jen a pouze odpočívat.
Žena leží celé dlouhé dny v posteli a dívá se na ošklivou žlutou tapetu. Postupně, jak její mysl chřadne, začne v jejím vzoru vidět postavu jiné ženy, která se zevnitř snaží dostat ven. Na konci příběhu se hrdinka plazí po pokoji a zuřivě strhává tapetu ze zdí. Úplně ztratila spojení se světem i se zdravým rozumem.
Gilmanová si celý ten tísnivý příběh nevymyslela. Prožila po narození své první dcery těžkou poporodní depresia léčil ji tehdy nejslavnější americký odborník na ženské „nervy“, doktor Silas Weir Mitchell.
Mitchell ji tehdy poslal domů s naprosto jasným receptem. Ve své pozdější eseji Proč jsem napsala Žlutou tapetu Gilmanová cituje, co jí tento velikán tehdejší medicíny doslova předepsal: žít co nejvíce domácím životem, mít po každém jídle hodinu odpočinku, omezit duševní činnost na nejvýše dvě hodiny denně a hlavně se „už nikdy v životě nedotknout pera, štětce ani tužky“.
Léčba, která málem zabila její duši
Gilmanová poslechla. Tři měsíce se zoufale snažila žít podle doktorova předpisu. Výsledek této klidové terapie popsala jednou z nejsilnějších vět, jaké jsem kdy v literatuře četla:
Dostala jsem se tak blízko k hranici naprostého duševního zhroucení, že jsem viděla na druhou stranu.
A pak udělala věc, která byla na tehdejší dobu nebývale odvážná, ne-li přímo skandální. Radu slavného specialisty hodila za hlavu a vrátila se k práci. K psaní, ke kreslení, k lidem, ke svým myšlenkám. A pomalu se jí začalo ulevovat.
Představte si jakoukoliv květinu, kterou ze strachu zavřete do tmavé skříně, abyste ji ochránily. Nikdo ji tam nepošlape, nespálí ji prudké slunce ani neohne vítr. Jenže ona bez světla zkrátka uvadne. Přesně tak fungovala „léčba klidem“. Ženě vzala všechno, co ji tvořilo a co ji drželo nad vodou: smysl, tvoření i ostatní lidi.
Gilmanová později poslala výtisk své povídky přímo doktoru Mitchellovi. Nikdy jí neodpověděl. Později se k ní prý doneslo, že přátelům přiznal, že po přečtení Žluté tapety svou metodu léčby skutečně změnil. Historici jsou k tomu ale velmi skeptičtí, protože podle textu na Wikipedii Mitchell doporučoval absolutní klid na lůžku ještě v roce 1908. Gilmanová si ale za svým dílem stála a napsala o něm: „Nebyla určena k tomu, aby lidi přivedla k šílenství, ale aby je před šílenstvím zachránila. A fungovalo to.“
Není to slabost, je to nemoc
Od vydání Žluté tapety uplynulo přes sto třicet let. Medicína i psychologie dnes o poporodní depresi vědí mnohem více. Jen nás, maminky, pořád tak trochu neviditelně svazuje ta stará představa, že bychom měly být hlavně tiché, v klidu a na nic si nestěžovat, protože jsme přece dostaly ten největší dar.
Čísla přitom mluví naprosto jasně. Depresivní příznaky se objeví u jedné z šesti žen v prvním roce po porodu. Až půjdete odpoledne ven, rozhlédněte se po dětském pískovišti. Z těch šesti maminek, které tam s vámi pijí kávu z kelímku, to statisticky jedna prožívá. Jen to za slunečními brýlemi není vidět. Možná jste to dokonce právě vy.
Pomůže, když se naučíme rozlišovat dvě základní věci. Takzvané baby blues, tedy poporodní rozladění, plačtivost a rychlé výkyvy nálad, zažívá po porodu spousta žen. Souvisí to s masivním hormonálním propadem. Podle amerického Národního institutu duševního zdraví (NIMH) tento stav trvá zhruba do dvou týdnů a pak většinou sám odezní.
Poporodní deprese je ale jiná. Je mnohem silnější, leží jako těžká deka na všem, co děláte, trvá dlouhé týdny a podle odborníků z NIMH se bez léčby obvykle sama nezlepší.
Poporodní deprese není důkaz, že jste slabá nebo že jste špatná máma. Je to nemoc jako každá jiná. Nevybrala jste si ji a nemůžete ji prostě jen tak „přemoci vůlí“, úplně stejně jako nepřemůžete vůlí zlomenou nohu nebo zápal plic.
Jak poznat, že už nejde o baby blues
Zpozorněte pokaždé, pokud smutek, silná úzkost nebo pocit vnitřní prázdnoty trvají déle než dva týdny. Podle NIMH patří mezi typické příznaky také obrovská beznaděj, pocit vlastního selhání, potíže se soustředěním nebo tíživý pocit, že ke svému vlastnímu miminku nemáte vůbec žádný vztah. Jste také fyzicky vyčerpané takovým způsobem, že to nespraví ani pár hodin spánku navíc. Některé ženy se necítí ani tak smutné, jako spíše neustále podrážděné, roztěkané a úzkostné. I to se počítá.
Poporodní deprese může potkat naprosto kteroukoli z nás, bez ohledu na věk, výši vzdělání nebo to, jak moc jsme se na miminko celé roky těšily. Odborníci z NIMH upozorňují, že riziko je vyšší u žen, které už depresi někdy v životě prožily, mají ji v rodině nebo ji zažily po předchozím porodu. Pokud se v tom poznáváte, udělejte jednu důležitou věc: řekněte to svému gynekologovi ještě během těhotenství. Nebudete pak muset hledat slova a vysvětlovat kontext ve chvíli, kdy na to nebudete mít vůbec žádnou sílu.
Co dělat, když to na vás spadne? Hlavně to už neříkejte jen té tekoucí vodě ve sprše. Řekněte to partnerovi, kamarádce, mámě. A řekněte to lékaři, třeba gynekologovi, praktikovi nebo i pediatrovi při běžné prohlídce miminka. Poporodní deprese se dá dnes velmi dobře léčit psychoterapií, případně šetrnými léky, a lékař s vámi samozřejmě probere i varianty, abyste mohla dál bezpečně kojit.
V Česku se situace ohledně péče o duševní zdraví maminek pomalu, ale jistě zlepšuje. Národní ústav duševního zdraví nedávno zkoušel v Nemocnici Neratovice screening psychických potíží těhotných žen a čerstvých maminek. Vyplnění krátkého dotazníku trvá 5 až 10 minut a odborníci chtějí tento screening brzy rozšířit do dalších porodnic i gynekologických ambulancí v zemi. Společně s organizací Úsměv mámy připravují také užitečnou aplikaci pro sebetest z pohodlí domova.
Když je vám opravdu těžko a nevíte, komu zrovna zavolat, ozvěte se kdykoliv na Linku první psychické pomocina čísle 116 123. A prosím, pamatujte: pokud vás napadá, že byste si nebo miminku mohla ublížit, volejte okamžitě 155. Není to selhání. Je to v tu chvíli ta absolutně nejodpovědnější věc, kterou můžete jako matka udělat.
Strhněte tu tapetu
Já jsem to tehdy po pár týdnech temna konečně řekla svému partnerovi. Stáli jsme večer v kuchyni, syn zrovna usnul a já jsem ze sebe tu tíhu prostě vysypala. Čekala jsem, že se lekne, že mě odsoudí nebo mě začne neobratně utěšovat, že to přejde. Místo toho mě pevně objal a zeptal se, jak přesně mi může pomoci. Druhý den jsme spolu volali lékařce.
Gilmanovou před sto třiceti lety nezachránil klid, prázdný pokoj a zavřené dveře. Zachránil ji návrat k sobě samé, k práci, kterou milovala, a k lidem. Dnes nám k tomu moderní medicína nabízí i odbornou pomoc a pochopení, o kterém se ženám v roce 1892 ani nesnilo.
Jestli se právě teď při čtení poznáváte v oné zoufalé ženě za žlutou tapetou, nejste v tom samy. Nemusíte čekat, až vás ten tísnivý vzor pohltí. Pootevřete dveře, nechte dovnitř vplout trochu světla a řekněte někomu nahlas, jak moc je vám těžko. Zvládneme to. My všechny to zvládneme, jen to prostě a jednoduše nemusíme zvládat samy.
P.S.
Věřím, že největší síla Žluté tapety nespočívá v hrůze, ale v rozpoznání. Rozdíl mezi „máma má být v klidu“ a „máma potřebuje pomoc“ může změnit celé první měsíce s miminkem. Ráda hledám příběhy a výzkumy, které tenhle rozdíl ukazují s pochopením a bez odsuzování. Jestli vám dává smysl číst texty, které berou psychiku maminek vážně, budu vděčná za vaši podporu.
