Článek
V pokoji sedí tříleté dítě zády ke stolu, na kterém leží lákavá hračka. Dospělý řekne: „Neotáčej se, hned jsem zpátky,“ a odejde. Během několika vteřin se malý účastník pokusu otočí. Udělá to téměř každý. Když se pak dospělý vrátí s otázkou, zda se dítě dívalo, nastává klíčový okamžik celého psychologického experimentu.
Kanadská psycholožka Victoria Talwarová z McGillovy univerzity takto testovala děti ze dvou západoafrických škol. V jedné se trestalo fyzicky i za zapomenutou tužku nebo špatně vyřešený příklad. Ve druhé chodili žáci za trest do kouta nebo k řediteli. Z dětí, které se na hračku podívaly, zalhalo ve škole s fyzickými tresty celých 94 %, zatímco ve druhé pouze 56 %. Děti z přísné školy si svou lež dokázaly i lépe obhájit.
Dětská lež tedy často neukazuje na špatnou povahu. Prozrazuje spíše to, čeho se dítě bojí a co se mu v dané situaci vyplatí.
Lhaní jako vývojový milník
Než se pustíme do důvodů dětského lhaní, zmíníme jedno uklidňující zjištění. Podle dat z Univerzity v Torontu se první lži objevují velmi brzy:
- Ve dvou letech lže zhruba čtvrtina dětí.
- Ve třech letech je to už polovina.
- Ve čtyřech letech zalže více než 90 % dětí a kolem sedmého roku už prakticky každé.
Vývojový psycholog Kang Lee zkoumá toto téma desítky let. Podle něj je lhaní běžnou součástí vývoje, kterou si v určité chvíli vyzkouší téměř každé dítě. Ty, které začnou lhát dříve, mívají lépe rozvinutou sebekontrolu a schopnost odhadnout myšlení druhých. Obě tyto dovednosti jsou k úspěšné lži nezbytné, zároveň však dětem později pomáhají ve škole i mezi kamarády. Zjevné výmysly – například tvrzení, že brokolice je už dávno snědená – patří hlavně k batolecímu věku a obvykle samy odezní.
Neznamená to, že bychom měli lež oslavovat. První zalhání však rozhodně není důkazem, že z potomka vyroste podvodník.
Co způsobí přísný trest
Vraťme se k africkým školám, o kterých Talwarová s kolegou Leem publikovali v roce 2011 studii v časopise Child Development. Děti z obou zařízení podlehly pokušení stejně rychle a na hračku se dívaly stejně často. Lišilo se jen to, co následovalo.
V přísné škole děti lhaly nejen častěji, ale také mnohem obratněji. Když se jich výzkumnice zeptala, jaká hračka za nimi leží, většina z nich předstírala nevědomost, aby se neprozradila. Takovou schopnost domýšlet důsledkyvědci obvykle pozorují až po šestém roce věku. V mírnější škole naopak většina malých lhářů ihned vyhrkla správný název hračky, čímž se sama usvědčila.
Rozdíl přitom nešlo vysvětlit inteligencí, protože v testech slovní zásoby dosáhly obě skupiny podobných výsledků. Autoři proto nabízejí dvě vysvětlení. V prostředí plném trestů mohou děti vnímat pravidla jako nespravedlivá a lež berou jako nutnou obranu. Zároveň rychle pochopí, že nemají co ztratit. Když se přiznají, trest je nemine. Když zalžou přesvědčivě, možná se mu vyhnou. Přílišná přísnost tak lhaní nevymýtí, ale zdokonalí.
Autoři upozorňují, že šlo o přirozené pozorování, nikoliv o náhodné rozdělení dětí. Obě školy se tak mohly lišit i v dalších ohledech.
Dítě vám chce udělat radost
Jiný pokus profesorky Talwarové ukazuje, co naopak upřímnosti prospívá. Její tým otestoval 372 dětí ve věku od čtyř do osmi let. Některým z nich dospělý předem řekl, že bude mít z pravdivé odpovědi radost. Jiné upozornil, že když nebudou lhát, budou mít samy ze sebe dobrý pocit. Část dětí zároveň očekávala za přestupek trest.
Podle studie v časopise Journal of Experimental Child Psychology mluvily děti pravdu výrazně častěji, když věděly, že tím dospělému udělají radost. Apel na vlastní dobrý pocit fungoval jen tehdy, pokud se nemusely bát postihu. Jakmile hrozil trest, tato motivace ztrácela účinek.
Pro rodiče z toho plyne důležitý poznatek. Vztah s dospělým bývá pro dítě silnějším motorem než strach. Touží po tom, abyste z něj měli radost. Právě proto může zalhat o rozbitém hrníčku – nechce totiž vidět vaše zklamání. Drobná lež tak paradoxně chrání spíše vzájemný vztah než samotného viníka.
Jak reagovat, když dítě zalže
Pokud chcete u dětí podpořit upřímnost, vyzkoušejte v praxi několik osvědčených kroků:
- Zůstaňte v klidu: Podle odborníků z Univerzity v Torontu je vhodné brát odhalenou lež jako příležitost k učení. Nepřecházejte ji smíchem, ale nereagujte ani hněvem. Klidný tón dítěti ukáže, že pravda nepovede k výbuchu.
- Oddělte přestupek od přiznání:Zkuste říct: „Děkuji, že jsi mi to řekl. Hrníček se rozbil, to se stává. Pojď, uklidíme to spolu.“ Dítě tak zjistí, že upřímnost vede ke spolupráci, nikoliv k trestu.
- Ptejte se chytře: Místo dotazu „Snědl jsi tu sušenku?“, když už znáte odpověď, zvolte raději větu: „Vidím, že sušenka zmizela. Co se stalo?“ Přímá otázka s předem jasnou odpovědí totiž dítě ke lži přímo svádí.
- Jděte sami příkladem: Rodiče ovlivňují upřímnost dětí především vlastním chováním. Drobné výchovné výmysly typu „Když budeš zlobit, odnese si tě čert“ učí, že lež je běžný a přijatelný nástroj.
Především dejte dítěti najevo, že ho máte rádi, i když zrovna něco pokazí. Upřímnost totiž roste tam, kde se pravdy nikdo nemusí bát. Rozbitý hrníček snadno slepíte, ale narušená důvěra se napravuje mnohem hůře.
P.S.
Až vám příště dítě bude tvrdit, že sušenku snědl pes, zkuste se na chvilku zastavit a zeptat se, co se doopravdy stalo. Klidně s úsměvem. Psaní o dětech a rodičovství je pro mě způsob, jak si tyhle chvíle připomínat i sama. Jestli vám článek pomohl, budu ráda za jakoukoli podporu.
