Článek
Ve chvíli, kdy čtete tuto větu, se ve vašem mozku možná rodí nová nervová buňka. Ne v dětském mozku, ne v laboratorní myši, ale ve vaší hlavě, která si dnes nemůže vzpomenout, kam položila klíče.
Ještě nedávno se o tom vědci přeli. Celé generace lékařů vyrůstaly s poučkou, že se s nervovými buňkami narodíme a pak už je jen ztrácíme. Loni v červenci ale vyšla v časopise Science studie švédského Karolinska institutu, která podle autorů potvrzuje, že nové neurony vznikají i v dospělém mozku. Buňky, z nichž se tyto neurony tvoří, našli vědci i u lidí ve věku až 78 let.
A ta lepší zpráva přichází hned potom. Část mozku, kde nové neurony vznikají, se dá posilovat. Nástrojem nejsou drahé doplňky stravy ani aplikace na trénink paměti, ale pohodlné boty a procházka.
Malý mořský koník v hlavě
Hipokampus je drobná zakroucená struktura uložená hluboko ve spánkovém laloku. Jméno dostal podle mořského koníka, kterému se tvarem podobá. Právě tady mozek třídí denní zážitky a ukládá je do dlouhodobé paměti. Hipokampus nám také pomáhá orientovat se v prostoru, učit se nové věci a podílí se i na zvládání emocí.
S přibývajícími lety se hipokampus zmenšuje, a i proto nám může ve stáří hůře sloužit paměť na nové zážitky. Patří rovněž k oblastem, které Alzheimerova nemoc zasahuje jako první.
Uvnitř hipokampu leží oblast zvaná zubatý závit. A právě tam švédský tým pod vedením profesora Jonase Friséna hledal stopy po rodících se neuronech.
Jak se hledá nová buňka
Laboratorní postupy sice mohou znít odtažitě, dobře ale ukazují, proč je tato studie tak přesvědčivá. Vědci prozkoumali vzorky z mozkových bank v několika zemích, které pocházely od novorozenců až po lidi ve věku 78 let. Pomocí sekvenování RNA z jednotlivých buněčných jader zjišťovali, které geny jsou v dané buňce aktivní. Strojové učení jim pak pomohlo seřadit buňky podle vývojového stadia – od kmenových buněk přes nervové progenitory až po nezralé neurony.
Podle tiskové zprávy Karolinska institutu našli vědci v dospělém mozku všechna tato stadia a mnoho buněk zachytili přímo při dělení. Speciální barvicí techniky pak ukázaly, kde přesně se v tkáni nacházejí: právě v zubatém závitu. Frisén to shrnuje tak, že v hipokampu dospělého člověka nepřetržitě vznikají nové neurony.
Stejný tým už v roce 2013 prokázal, že v dospělém hipokampu vznikají nové neurony. Jejich stáří tehdy určil podle množství radioaktivního uhlíku 14 v buněčné DNA.
Jeden detail mě však zaujal ještě více: mezi jednotlivými lidmi panovaly obrovské rozdíly. Někteří dospělí měli progenitorových buněk spoustu, jiní téměř žádné. Vědce také zajímalo, jak se lidské progenitory liší od zvířecích. Podobají se těm, které známe u myší, prasat a opic, některé geny v nich ale pracují odlišně. Pro další výzkum jde o klíčové zjištění, protože většina dosavadních poznatků o nových neuronech pochází právě z pokusů na zvířatech. Frisén věří, že objev jednou pomůže vyvinout léčbu, která podpoří tvorbu nových neuronů u pacientů s neurodegenerativními a psychiatrickými onemocněními.
Pro nás ostatní se ale nabízí jednodušší otázka: dá se s tím něco dělat už teď?
Rok procházek a o dvě procenta větší hipokampus
Na tuto otázku odpovídá studie, která švédský objev o čtrnáct let předběhla. Tým psychologa Kirka Ericksona z University of Pittsburgh vybral 120 lidí ve věku 55 až 80 let, kteří se do té doby příliš nehýbali a neměli diagnostikovanou demenci. Polovina z nich se po dobu jednoho roku věnovala třikrát týdně čtyřicetiminutové svižné chůzi. Druhá skupina místo toho stejně často prováděla protahovací cviky.
Výsledky vyšly v roce 2011 v časopise PNAS. U chodců se hipokampus zvětšil zhruba o 2 %, kdežto ve skupině s protahováním se asi o 1,4 % zmenšil. Podle přepočtu autorů tak rok chůze omladil hipokampuso jeden až dva roky.
Podle shrnutí v magazínu Scientific American se chodcům, u nichž se hipokampus zvětšil nejvýrazněji, zároveň nejvíce zlepšila prostorová paměť. Měli také vyšší hladinu bílkoviny BDNF (mozkového neurotrofického faktoru), které se někdy přezdívá „hnojivo pro mozek“. Právě BDNF podporuje vznik nových neuronů v zubatém závitu. Erickson tehdy zdůraznil, že k růstu stačila i mírná zátěž. Spolu s kolegy pak dodal, že začít s pohybem v pozdějším věku rozhodně není marné.
Jak dát mozku šanci
Upřímně mě obě zjištění dojala více, než bych čekala. Ten pocit, že vejdete do pokoje a nevíte proč, nebo že vám uprostřed věty vypadne obyčejné slovo, zná asi každá z nás. Zvlášť po porodu a v obdobích, kdy spíme přerušovaně, si člověk připadá, jako by mu někdo vypnul půlku hlavy. Je proto nesmírně úlevné vědět, že mozek není hotová stavba, která už jen chátrá. Spíše se podobá zahradě, kde pořád něco raší.
Co z toho plyne pro běžný den? Nejlépe podložená je obyčejná vytrvalostní aktivita. V Ericksonově studii šlo o čtyřicet minut svižné chůze třikrát týdně, tedy celkem o dvě hodiny pohybu. Nemusíte si přitom vyhrazovat zvláštní čas na trénink. Počítá se i procházka s kočárkem do kopce, cesta do práce pěšky místo jedné zastávky autobusem nebo večerní okruh kolem sídliště s kamarádkou.
Důležitá je pravidelnost. Hipokampus se nezvětšil za týden, ale za rok. Proto vybírejte pohyb, který vás baví a u kterého dokážete vydržet i v listopadu, kdy venku prší a doma čeká hromada prádla. Svižné tempo poznáte podle toho, že se lehce zadýcháte, ale pořád zvládnete mluvit.
A pokud je vám padesát, šedesát nebo více a máte pocit, že na podobné změny je už pozdě? Účastníkům Ericksonovy studie bylo až osmdesát let a jejich hipokampus přesto rostl.
Mozek, který jsme dostaly do vínku, není hotový výrobek s datem spotřeby. Pořád se učí, přestavuje a podle všeho i obnovuje. Stačí mu dát trochu pohybu a času. Zvládneme to, krok za krokem.
P.S.
Při psaní mě nejvíce zaujalo, jak velké rozdíly v počtu nových buněk mezi lidmi vědci našli. Ráda bych se k tématu vrátila, až vyjdou další studie o tom, čím je to dané. Pokud chcete, abych dál sledovala podobné objevy a srozumitelně je převyprávěla, potěší mě váš příspěvek.
