Článek
Nedělní oběd u babičky, na stole dort se svíčkami. Babička zvedne telefon, teta zavolá: „Podívej se sem! Usměj se!“ a vaše tříletá oslavenkyně se otočí zády, schová se vám za nohu a z celé fotky zbyde jen kus copánku. Teta se zasměje, babička trochu posmutní a vy cítíte, jak vám rudnou tváře. „No tak, vždyť je to jen fotka.“
Jenže pro dítě to často maličkost není. Kolem druhého roku si děti začínají uvědomovat, že se na ně druzí dívají a něco si o nich myslí. Telefon namířený na obličej a k tomu několik dospělých, kteří upřeně hledí a čekají úsměv na povel, v nich dokážou vyvolat velký tlak.
To, co vypadá jako vzdor, tak mnohdy bývá jedním z prvních zdravých „ne“, kterými si dítě chrání vlastní hranice. A vyplatí se mu naslouchat.
Už dvouleté děti vědí, že je někdo sleduje
Psychologové Sara Valencia Bottová a Philippe Rochat z Emoryho univerzity v Atlantě pozvali do laboratoře 144 batolat ve věku 14 až 24 měsíců. Děti dostaly hračku na dálkové ovládání a vědci sledovali, jak se chovají, když se na ně dospělý dívá, a když naopak odvrátí zrak.
Výsledek působí překvapivě dospěle. Pod dohledem děti váhaly s mačkáním tlačítek déle. Pokud dal dospělý najevo, který ovladač se mu líbí a který ne, sahala batolata pod jeho pohledem po tom „správném“. Jakmile se otočil, chovala se mnohem volněji. Citlivost na hodnocení se tak podle autorů objevuje už kolem dvou let, tedy mnohem dříve, než se dosud předpokládalo.
Philippe Rochat vysvětlil, že péče o vlastní obraz v očích druhých vychází ze strachu z odmítnutí. Dítě, které se schovává před objektivem, tak dost možná nezlobí. Jen poprvé naplno cítí, jaké to je být středem pozornosti, a zatím neví, co si s tím počít.
Sara Bottová upozorňuje, že se lidé velmi liší v tom, jak moc jim na pohledu druhých záleží. Její tým proto zkoumá, jestli se podobné rozdíly ukazují už u batolat a zda souvisejí třeba s povahou nebo vývojem řeči.
Proč dětem vadí právě objektiv
Samotné focení představuje pro dítě velmi zvláštní situaci. Všichni zmlknou, upřou na něj zrak a čekají na úsměv, který musí přijít přesně v danou vteřinu. Představte si, že by vás někdo na rodinné oslavě postavil doprostřed místnosti a vyzval: „A teď se tvař šťastně!“ Asi byste z toho také neskákaly radostí.
Často se do toho promítne únava, hlad, den plný vjemů nebo zkrátka povaha. Některé děti jsou plaché odmalička a potřebují více času, než se v novém prostředí rozkoukají. Jiné se zatvrdí právě proto, že na ně okolí příliš naléhá. A čím více prosíme, tím důrazněji odmítají.
Odmítnutí, které se vyplatí respektovat
Britská dětská organizace NSPCC učí děti jednoduchá pravidla bezpečí. Patří mezi ně i tato dvě:
- tvoje tělo patří tobě,
- ne znamená ne, a to i vůči někomu z rodiny nebo někomu, koho máš rád.
Dítě má podle odborníků plné právo odmítnout věci, které jsou mu nepříjemné, a jeho pocity zůstávají na prvním místě.
Samotný snímek je samozřejmě naprosto nevinná věc. Jenže právě na podobných drobnostech si potomek ověřuje, zda má jeho „ne“ skutečnou platnost. Když se ho dospělí snaží přemluvit, uplatit čokoládou nebo dokonce zesměšnit („Ty jsi ale bručoun!“), vysílají jasný signál, že dětské pocity musejí ustoupit přání ostatních. Pokud naopak odmítnutí přijmeme, dítě zjistí, že jeho vlastní hlas má váhu.
Přiznám se, že i ve mně hlodá zakořeněný reflex „no tak, nedělej to babičce“. Spousta z nás si ho nese z dětství. Jednu fotku z oslavy ale za pár let nikdo postrádat nebude. Zato pocit, že mě máma podržela, když mi něco bylo nepříjemné, si v sobě dítě uchová mnohem déle. Přesně tato představa mi pomáhá ve chvílích, kdy mám chuť začít přemlouvat.
Starší děti mají na fotky jasný názor
S věkem se z plachého schovávání stává vědomé rozhodnutí, a to hlavně pokud jde o sdílení na internetu. Vědci z Washingtonské a Michiganské univerzity se ptali 249 rodin s dětmi mezi 10 a 17 lety na pravidla používání technologií. Obavy z toho, že rodiče sdílejí na sítích příliš mnoho informací, vyslovilo dvakrát více dětí než dospělých. Řada školáků podle autorky Sarity Schoenebeckové vnímá takové příspěvky jako trapné.
Podobně dopadla i estonská studie Merike Lipuové a Andry Siibakové z Univerzity v Tartu. Výzkumnice vedly rozhovory se čtrnácti matkami a jejich dětmi ve věku 9 až 13 let. Největší neshody panovaly v otázce, zda by se měl rodič svého potomka před zveřejněním snímku nejprve zeptat. Děti si přály mít možnost spolurozhodovat o tom, co se o nich veřejně sdílí, a očekávaly respektování svého názoru.
Malé dítě schované za vaší nohou tedy možná jen trénuje to, co za pár let řekne úplně nahlas: o téhle fotce chci rozhodovat i já.
Jak fotit, aby se nikdo necítil zahnaný do kouta
Jak tedy celou situaci odlehčit?
- Nejjednodušší je zeptat serovnou. Otázka „Můžu tě vyfotit?“ zní možná zbytečně, ale dítě díky ní pozná, že má na výběr. Když odmítne, zkuste to opravdu přijmout. Někdy stačí počkat pět minut a samo přiběhne s tím, že už se vyfotit nechá.
- Nabídněte vhodnou alternativu, pokud si potomek nechce stoupnout před objektiv. Často si rád nechá zvěčnit svůj hrad z písku, ruce s dortem nebo stín na chodníku. Malým fotografům můžete také půjčit telefon, aby vyfotili oni vás. Najednou stojí na druhé straně a napětí rychle zmizí.
- Vynechte povel k úsměvu a počkejte na přirozenou chvíli. Nejkrásnější snímky stejně vznikají tehdy, když si dítě hraje a aparát vůbec nevnímá. Pokud ho při hře zachytíte, ukažte mu výsledek a zeptejte se, jestli se mu líbí. Když ne, záběr společně smažte. Získá tak jistotu, že má nad svým obrazem kontrolu.
- Domluvte se s rodinou ještě před oslavou. Bohatě postačí jedna klidná věta: „Necháme ji rozkoukat, ona se k focení sama přidá.“ Většina babiček a tet to pochopí, zvlášť když vědí, že o vytouženou vzpomínku nakonec nepřijdou.
U snímků, které plánujete zveřejnit na internetu, platí jasné pravidlo. Čím je dítě starší, tím více se s ním raďte. A u těch nejmenších vždy pečlivě zvažte, jestli by jim konkrétní záběr nevadil, až dorostou do věku, kdy si ho na síti samy najdou.
Samozřejmě existují chvíle, kdy se focení vyhnout nedá, typicky při vyřizování pasu nebo u školních portrétů. I tehdy hodně pomůže předem v klidu vysvětlit, proč je to nutné, kolik času to zabere a že to budete mít brzy za sebou.
V rodinných albech bude možná pár let o něco méně nucených úsměvů. Zato v nich uvidíte dítě, které moc dobře ví, že jeho „ne“ má skutečnou váhu. A to je daleko cennější vzpomínka než dokonale nasvícený obličej na povel.
P.S.
Až vám dítě příště uteče z fotky, zkuste mu podat telefon a nechat ho vyfotit vás. Možná vznikne ta nejveselejší fotka celé oslavy. Podobné texty píšu ve volných chvílích, které se mi doma podaří vybojovat. Pokud vám článek pomohl, budu ráda za jakoukoli podporu.
