Článek
Znáte to naprosto přesně. Je kolem třetí hodiny odpoledne. Máte za sebou oběd, sedíte u pracovního stolu nebo doma žehlíte prádlo a najednou to přijde. Ta vtíravá, naprosto neodbytná myšlenka na něco sladkého. Zkusíte se napít vody. Zkusíte si udělat kávu. Říkáte si: „Vydrž to, přece si nezkazíš dietu, máš pevnou vůli!“ Ale ta myšlenka je jako ozvěna v prázdné místnosti, která neustále sílí.
Za dvacet minut už potají prohledáváte zadní rohy spíže a šuplíky v kanceláři v naději, že tam najdete aspoň zapomenutý kousek čokolády, bonbon nebo pár sladkých sušenek. A když je najdete, sníte je rychlostí blesku. O pět minut později se dostaví ten důvěrně známý, palčivý pocit viny. „Zase jsem selhala. Nemám vůbec žádnou disciplínu. Jsem nemožná.“
Přiznám se, že já sama jsem měla v šuplíku pracovního stolu dlouhé roky svou tajnou „krizovou zásobu“. Věřila jsem, že prostě jen miluju sladké a že moje slabá vůle je zkrátka moje povahová vada. Jenže pak jsem se začala zajímat o to, jak vlastně funguje lidské trávení a neurobiologie našeho mozku.
Můj „objev“, mi doslova sundal z ramen ten obrovský balvan viny. Zjistila jsem totiž, že v boji proti odpolední chuti na sladké nemá naše pevná vůle absolutně žádnou šanci. Bojovat vůlí proti biologii je jako snažit se zadržet dech na deset minut – nakonec vás vaše tělo stejně donutí se nadechnout. Naše touha po cukru není morální selhání, je to zoufalý fyziologický alarm.
Proč vás zradila už snídaně
Abychom pochopily to obrovské odpolední nutkání, musíme se podívat na to, co jsme dělaly ráno. Většina z nás začíná den tím vůbec nejhorším možným způsobem z hlediska naší hladiny glukózy (krevního cukru). Dáme si ovesnou kaši s medem, sladký rohlík s marmeládou, ovocné smoothie nebo slazenou kávu.
Tímto jídlem pošleme do krve obrovskou nálož rychlých sacharidů. Hladina cukru strmě vystřelí vzhůru. Studie zaměřené na glykemickou odezvu organismu prokazují, že na tento prudký nárůst tělo reaguje panikou. Slinivka okamžitě vyplaví obrovské množství inzulínu – hormonu, jehož úkolem je ten toxický nadbytek cukru z krve uklidit a nacpat ho do tukových buněk.
Jenže inzulín často odvede svou práci až příliš dobře. Během pár hodin srazí hladinu krevního cukru hluboko pod normál. A to je přesně ten moment, kdy udeří třetí hodina odpolední.
Váš krevní cukr prudce spadl. Váš mozek, který funguje výhradně na glukózu, zaregistruje kritický nedostatek energie. Neřekne vám: „Prosím, dej si brokolici, abychom měli stabilní energii na další tři hodiny.“ Váš mozek zmáčkne obrovské červené tlačítko a zařve: „OKAMŽITĚ MI DEJ CUKR, JINAK UMŘEME!“
V tuto chvíli vaše prefrontální kůra (centrum logiky a vůle) úplně vypíná. Velení přebírá primitivní část mozku zaměřená čistě na přežití. Proti tomuto biologickému příkazu prostou vůlí zkrátka nevyhrajete.
Stres, kortizol a hledání ztraceného štěstí
Problém s krevním cukrem je ale jen jednou polovinou rovnice. Ta druhá polovina se jmenuje stres a vyčerpání.
My moderní ženy fungujeme v neustálém poklusu. Jsme pod tlakem, málo spíme, řešíme rodinu, práci, domácnost. Naše tělo je trvale zaplavené kortizolem (stresovým hormonem). A když jsme ve stresu, náš mozek velmi rychle vyčerpává zásoby dopaminu – hormonu odměny a štěstí.
Neurovědecké výzkumy zkoumající závislost na cukru jasně ukázaly, že cukr stimuluje v mozku naprosto stejná centra odměny jako tvrdé drogy. Když sníte tu čokoládu ve tři odpoledne, mozek se okamžitě zalije vlnou blaženého dopaminu. Během pěti vteřin se cítíte uvolněnější, šťastnější a stres na chvíli mizí. Vaše tělo si cukr zkrátka nevybírá proto, že byste byla „mlsná“, ale proto, že je to ta vůbec nejrychlejší a nejdostupnější náplast na vaše vyčerpané nervy.
Jak bažení po sladkém biologicky vypnout: 3 neprůstřelné kroky
Dobrá zpráva je, že z této vyčerpávající horské dráhy lze velmi snadno vystoupit. Nemusíte hladovět ani si cukr do konce života přísně zakazovat. Musíte jen začít mluvit stejným jazykem jako vaše hormony a krevní cukr. Zkuste do svého režimu zařadit tyto tři kroky a slibuji vám, že bažení po sladkém brzy zmizí samo.
- Slaná snídaně zachrání celé odpoledne: Pokud udržíte hladinu cukru stabilní hned od rána, nezažijete odpolední propad. Vyměňte sladké cereálie a kaše za bílkoviny a tuky. Vajíčka, avokádo, sýr, kvalitní šunka nebo řecký jogurt s ořechy (bez medu!). Tato snídaně vytvoří stabilní křivku energie a váš inzulín zůstane celou dobu v naprostém klidu.
- Oblékněte své sacharidy (pravidlo vrstvení): Nikdy, opravdu nikdy nejezte sladké nebo sacharidy nalačno. Způsobíte tím ten nejhorší glykemický skok. Když už máte neodolatelnou chuť na kousek čokolády nebo koláč, dejte si ho jako dezert bezprostředně po vydatném obědě, který obsahoval bílkoviny, tuky a vlákninu (zeleninu). Tato „stěna“ v žaludku totiž razantně zpomalí vstřebávání cukru z dezertu do krve a zabrání následnému prudkému pádu. Cukr je zkrátka potřeba „obléknout“.
- „Magická“ desetiminutová procházka: Snědly jste oběd, ve kterém byly sacharidy, a bojíte se odpolední krize? Běžte se projít. Obyčejná, desetiminutová svižná chůze bezprostředně po jídle dělá divy. Vaše pracující svaly na nohou totiž dokážou vstřebat glukózu z krve přímo, aniž by k tomu vůbec potřebovaly inzulín! Glykemická křivka se nádherně oploští a třetí hodina odpolední proběhne v naprostém zenu.
Takže si to shrňme. Přestaňte si vyčítat svou slabou vůli. Přestaňte se na sebe zlobit, když sníte tabulku čokolády. Jste jen člověk s fungujícím biologickým systémem přežití, který vám hlásí, že mu došla šťáva. Až ho začnete živit tak, aby mu šťáva už nikdy nedocházela, ten neodbytný hlásek ve vaší hlavě dožadující se sladkostí konečně navždy utichne.
P.S.
Díky, že jste dočetly až sem! Doufám, že až zítra odbije třetí hodina, vzpomenete si na svou „biologii přežití“ a místo výčitek si dopřejete hluboký nádech. Pokud vám tento vhled do světa glykemických křivek pomohl pochopit, že nejste „nemožná“, ale jen unavená, budu moc ráda za vaši finanční podporu. Odkaz najdete níže.
