Písmo, které se ke konci řádku zmenšuje. Neurologové v něm hledají časné známky Parkinsona

Na lednici visí nákupní seznam. Mléko, rohlíky a jablka jsou napsané úhledně a čitelně. Jenže čím níž, tím jsou písmena drobnější a natěsnanější. U prášku do pečiva už musíte přimhouřit oči. Ve většině případů za tím stojí obyčejný spěch, protože za deset minut zavírá školka.

Neurologové ale mají pro písmo, které se postupně zmenšuje, odborný název mikrografie. Patří k jemným signálům, kterých si všímají u Parkinsonovy nemoci. Podle přehledové studie v časopise Movement Disorders Clinical Practice se objevuje u 9 až 60 procent pacientů. Zhruba u každého dvacátého se může ukázat dřív než třes nebo zpomalené pohyby.

Ještě zajímavější výsledek přinesla letos studie z Ankary. Pacienti s Parkinsonovou nemocí a pacienti s jiným typem třesu dopadli v běžném testu paměti a myšlení téměř stejně. Jejich rukopis se přesto lišil tak výrazně, že se podle něj daly obě skupiny poměrně spolehlivě rozlišit.

Papír zkrátka občas ví víc než otázky v testu.

Lékaři z nemocnice Etlik v Ankaře posadili ke grafickému tabletu 118 lidí. Šedesát z nich mělo Parkinsonovu nemoc, zbylých 58 takzvaný esenciální třes. Jde o třes rukou, který se s Parkinsonem snadno splete a patří k nejčastějším oříškům neurologických ambulancí. Úkol zněl jednoduše: napsat elektronickým perem dvacet malých písmen „e“ za sebou.

Software pak porovnal prvních pět písmen s posledními pěti. Výsledek, který v září zveřejnil časopis Movement Disorders Clinical Practice, mluví jasně. U 58 procent lidí s Parkinsonovou nemocí se písmena ke konci řady zmenšila nejméně o desetinu. U pacientů s esenciálním třesem to bylo pouhých 10 procent. Lidé s Parkinsonem také tlačili na pero slaběji.

Vraťme se k detailu z úvodu. Obě skupiny prošly testem MMSE (Mini-Mental State Examination), krátkým orientačním vyšetřením paměti a myšlení, které lékaři běžně používají. V průměru získaly 27,5 a 27,8 bodu ze třiceti, tedy prakticky totéž. Rozdíl, který test paměti neodhalil, se ukázal až na papíře. A rozlišení fungovalo i u pacientů s velmi mírnými příznaky.

Neurologové rozlišují dva typy mikrografie:

Na léky reaguje první typ lépe než druhý.

Velikost každého pohybu, i toho nejdrobnějšího tahu perem, nastavují hluboko v mozku takzvaná bazální ganglia. Potřebují k tomu dopamin, a právě nervových buněk, které ho vyrábějí, při Parkinsonově nemoci ubývá.

Představte si regulátor hlasitosti na starém rádiu, se kterým někdo nenápadně pootočí. Hudba hraje dál, jen o kousek tišeji. S pohybem se děje totéž. Spustí se, ale je menší, než jste zamýšlely. Každé další písmeno je drobnější, krok kratší a hlas slabší. Proto si lidé s Parkinsonovou nemocí často stěžují, že je okolí hůř slyší a že šoupou nohama.

Dopamin ale není celý příběh. Když pacienti v ankarské studii dostali lék levodopu, zlepšil se hlavně tlak pera na podložku. Velikost písmen narostla jen mírně a postupné zmenšování ke konci řady se téměř nezměnilo. Lidé, kterým lépe šel test prostorové představivosti, si přitom udrželi velikost písma i ke konci řady. Autoři z toho usuzují, že se na psaní podílí víc mozkových okruhů. Kromě pohybu také schopnost vnímat prostor a průběžně hlídat, co ruka dělá.

Rukopis ale nemluví jen o Parkinsonovi. Portugalští vědci z Univerzity v Évoře sledovali 58 obyvatel domovů pro seniory ve věku 62 až 92 let, z nichž 38 mělo potíže s pamětí a myšlením. Všichni psali perem s inkoustem na digitální podložku, která zaznamenala každý pohyb.

Jednoduché úkoly, jako kreslení vodorovných čar nebo teček, obě skupiny nerozlišily. Rozdíly se ukázaly teprve při psaní podle diktátu. U složitější věty prozradily potíže tři věci:

Zní to logicky. Při diktátu musí mozek větu uslyšet, udržet ji v hlavě, rozložit slova na písmena a teprve potom rozhýbat ruku. Vedoucí výzkumu Ana Rita Matias pro magazín BBC Science Focus vysvětlila, že psaní není jen pohybová činnost, ale okno do mozku. Jakmile začne poznávání slábnout, psaní se zpomalí, rozdrobí a ztratí plynulost.

Podobný obrázek přinesli polští vědci. V jejich studii se na tablet podepisovalo 72 pacientů s Alzheimerovou nemocí a 44 zdravých lidí. Pacienti s Alzheimerovou nemocí se podepisovali průměrně o pětinu pomaleji. Přitom podpis je to nejvíce automatické, co v životě píšeme.

Teď musím trochu přibrzdit. Všechny tři studie jsou malé a sledovaly lidi, kteří už diagnózu měli. Nikdo zatím neprokázal, že by rukopis spolehlivě odhalil nemoc u člověka, který se cítí úplně zdravý. Autoři z Ankary sami píšou, že analýza písma je zatím doplňkový výzkumný nástroj, nikoliv samostatný test. Portugalský tým volá po větších studiích, které by lidi sledovaly řadu let.

Písmo se mění i z docela obyčejných důvodů. S věkem, únavou a stresem, s bolavými klouby na rukou nebo po některých lécích. Většina z nás navíc píše rukou tak málo, že prostě vyjde ze cviku. Pokud se vám písmo po letech u klávesnice zdá neohrabané, nejste v tom samy.

Upřímně mě při čtení studií nejvíc zasáhlo, kolik toho dokáže prozradit obyčejný kus papíru. Rukou dnes píšeme nanejvýš seznam na nákup nebo pár slov do přáníčka. Změny ve vlastním písmu si tak skoro nemáme šanci všimnout. O to cennější mi teď připadají staré ručně psané vzkazy od rodičů a babiček, které leží zastrčené v šuplíku. Nejsou jen vzpomínkou. Mohou posloužit i jako měřítko.

Pro neurologa je důležitější změna než samotná velikost písma. Někdo píše drobně celý život a nic se neděje. Pozornost si zaslouží písmo, které se oproti dřívějšku viditelně zmenšilo nebo se v řádku pravidelně ztrácí. Zejména pokud se k němu přidají další potíže:

Pak je rozumné zajít k praktickému lékaři, který vás případně pošle k neurologovi. S sebou se hodí vzít starší a novější vzorek písma, aby lékař viděl rozdíl na vlastní oči.

Pokud už vy nebo někdo z vašich blízkých diagnózu máte, pomoct mohou docela obyčejné linky. Podle zmíněné přehledové studie zlepšily velikost i plynulost písma linky vzdálené od sebe jeden centimetr. Hustší linky po šesti milimetrech psaní naopak zhoršovaly. Stačí tedy sešit se širšími řádky.

Rukopis je zkrátka velmi osobní věc. Možná proto o nás prozradí víc, než bychom čekaly. Nemusí to být strašák. Spíš tichý pomocník, který může lékařům jednou dát cenný náskok. A pokud se vám písmena na konci nákupního seznamu zmenšují jen proto, že pospícháte pro děti do školky, je to vlastně ta nejlepší zpráva dne.

P.S.

Až budete příště třídit staré pohledy a přání, nevyhazujte ta ručně psaná od svých blízkých – třeba jednou poslouží více než jen jako milá vzpomínka. Na podobných textech pracuji ve chvílích, které se mi podaří ukrást mezi vařením a uspáváním, a každá rešerše studií mi zabere pár večerů. Jestli vám článek dal něco užitečného, budu ráda za jakoukoli podporu. Pomůže mi najít čas na další témata, která se týkají nás všech.