Článek
Proč se po nemoci dítěte nevrátí blízkost mezi partnery hned, jakmile se doma všechno uklidní? Klid a blízkost jsou totiž dvě různé věci. Klid přichází ve chvíli, kdy pomine nebezpečí. Blízkost ale vyžaduje, abyste si k sobě znovu našli cestu. A to tělo i hlava zvládnou až tehdy, když opadne stav nejvyšší pohotovosti.
Brazilské výzkumnice z ošetřovatelské fakulty Univerzity v São Paulu to před několika lety zachytily v rozhovorech s rodiči dětí, které se léčily s rakovinou. Jedno z témat, jež se v jejich výpovědích opakovalo, pojmenovaly velmi přesně: spolu, ale daleko. Rodiče táhli za jeden provaz, střídali se u lůžka, řešili léky a vyšetření. Jako tým fungovali skvěle, jako pár se však jeden druhému vzdalovali.
Pokud jste něco podobného zažily po dlouhé nemoci, operaci nebo pobytu dítěte v nemocnici, nejste v tom samy. S vaším vztahem přitom nemusí být vůbec nic v nepořádku.
Tým, který zapomněl být párem
Zmíněná studie vyšla v roce 2016 v odborném časopise European Journal of Oncology Nursing. Vědkyně vedly hloubkové rozhovory s osmnácti rodiči žijícími v manželství a z jejich vyprávění poskládaly obraz toho, co se se vztahem v takové situaci děje.
Po vyslechnutí diagnózy přišla náhlá změna a napětí. Rodiče se soustředili jen na přítomnost, na další den a nadcházející vyšetření. Střídali se v rolích – jeden zůstával v nemocnici, druhý chodil do práce a staral se doma o ostatní děti. Byli rodiči nepřetržitě, dvacet čtyři hodin denně. Intimita a sexualita šly stranou. Podle autorek zasáhla nemoc dítěte právě tuto oblast ze všeho nejvíce.
Zjištění však nebyla jen negativní. Některé páry popisovaly, že je společná zkouška semkla a jejich vzájemné pouto zesílilo. Autorky uvádějí, že vztah může být po nemoci křehčí, ale také pevnější. Zároveň zdůrazňují, že by zdravotníci měli rodiče v jejich partnerské roli podporovat, protože o samotném vztahu se během léčby téměř nemluví.
Proč tělo nevěří, že je po všem
Nejde jen o obyčejnou únavu. Americká přehledová studie z roku 2012, publikovaná v časopise Pediatric Critical Care Medicine, ukázala, že po pobytu potomka na jednotce intenzivní péče se u 10 až 21 % rodičů rozvine posttraumatická stresová porucha. Jednotlivé příznaky, jako je vnitřní napětí, vtíravé vzpomínky nebo podrážděnost, přitom uvádí až 84 % rodičů. Matky těmito obtížemi trpí častěji než otcové.
Představte si nervový systém jako hlídacího psa, který celé týdny štěkal na každý šramot. Když nebezpečí pomine, nelehne si hned klidně ke krbu. Ještě dlouho zvedá hlavu při sebemenším zvuku. Stejně tak rodič, který měsíce spal s telefonem pod polštářem, nedokáže ze dne na den vypnout svou ostražitost. Partnerská blízkost, ať už jde o hluboký rozhovor, nebo o sex, však vyžaduje přesný opak: pocit bezpečí a uvolnění.
Každý z partnerů přitom nemoc dítěte často prožívá jinak. Jeden potřebuje mluvit, druhý jednat. Jeden pláče, druhý drží vše pevně v rukou. Během krize to funguje, protože se vzájemně doplňují. Když ale nejtěžší období pomine, zůstává každý se svým vlastním příběhem, který tomu druhému možná ještě nikdy nepověděl.
Autoři americké studie uvádějí, že rodičům velmi pomáhá, když mají už během hospitalizace příležitost mluvit o svých pocitech.
Rozchod nehrozí, podpora ale chybí
Možná vás teď napadá ta nejčernější otázka: rozpadají se páry po vážné nemoci dítěte častěji? Rozsáhlá dánská studie přináší uklidňující odpověď. Vědci v ní porovnali přes dvanáct tisíc rodičů dětí s rakovinou s více než sto dvaceti tisíci rodiči zdravých dětí. Podle shrnutí studie na serveru Cancer Health se rodiče nemocných dětí rozcházeli a rozváděli dokonce o něco méně.
Hlavní autor výzkumu Luzius Mader však upozornil na důležitou věc. Specializovaná podpora pro rodiny podle něj často chybí právě po skončení léčby. Tedy v době, kdy všichni okolo považují krizi za vyřešenou, ale pro pár teprve začíná pomalý návrat do běžného života.
Kde jsou hranice těchto výzkumů
Většina výzkumů se zaměřuje na opravdu vážné stavy, tedy na onkologická onemocnění nebo pobyt na jednotce intenzivní péče. O tom, jak se vztahy proměňují po kratších nemocech, například po týdnu horeček nebo několika dnech v nemocnici, toho víme mnohem méně. Princip pohotovosti, která v těle doznívá déle než samotné nebezpečí, však důvěrně zná většina rodičů.
Upřímně řečeno, ten zvláštní stav po probdělých nocích u nemocného dítěte zažila asi každá z nás. Horečka klesne, dítě zase běhá po bytě a vy máte pocit, že byste měla skákat radostí. Místo toho se cítíte prázdná a na partnera se díváte, jako byste byli jen kolegové na směně. Mně osobně pomáhá myšlenka, že to neznamená konec blízkosti, ale pouhý doběh. Motor zkrátka ještě chvíli vrčí, i když auto už zastavilo.
Jak se k sobě vrátit
Prvním krokem je pojmenovat situaci nahlas. Věta „Mám pocit, že jsme teď od sebe trochu daleko, a chybíš mi“ otevře více dveří než tichá výčitka. Partner to s velkou pravděpodobností cítí stejně, jen neví, jak začít.
Dejte si prostor k vyprávění o tom, jak jste celé období prožívali. Nemluvte o lécích, termínech a logistice, ale o vlastních obavách a o tom, co vás drželo nad vodou. Možná zjistíte, že partner, který působil jako skála, celé noci nespal. Nebo že ten, kdo často plakal, si připadal na všechno sám.
Obnovte drobné rituály, které jste měli před nemocí: klidnou ranní kávu, společnou procházku nebo večerní film bez telefonu v ruce. Blízkost se vrací po kouskách. Často přichází skrze dotek bez dalšího očekávání, obyčejné objetí v kuchyni nebo pohlazení po rameni. Netlačte na sebe a nechtějte, aby bylo všechno hned jako dříve.
Pokud vás ani po několika týdnech neopouští napětí, nespavost, vtíravé vzpomínky nebo podrážděnost, nebojte se vyhledat psychologa. Nejde o selhání, ale o projev péče o sebe sama. Podobně může pomoci i párová terapie, pokud máte pocit, že sami už k sobě cestu nenajdete.
Vaše dítě zvládlo těžké období a vy jste ho zvládli spolu s ním. Teď je čas dopřát si prostor i na návrat jeden k druhému. Pomalu, trpělivě a bez výčitek. Blízkost se vrátí, jen jí cesta domů trvá o něco déle než klidu.
P.S.
Až budete dnes večer sedět vedle partnera a mlčet, zkuste se ho zeptat, čeho se během té nejhorší noci bál nejvíce. Možná vás jeho odpověď překvapí. Psaní o vztazích a rodině mi dává smysl hlavně díky vám. Pokud vám článek pomohl, budu ráda za jakoukoli podporu, díky které mohu psát dál.
