Článek
Stojím uprostřed obýváku, v ruce držím pootevřenou peněženku a naprosto netuším, co jsem vlastně chtěla. Znáte ten pocit? Ten moment mrazivé prázdnoty, kdy vám uprostřed věty vypadne úplně běžné slovo, nebo když už potřetí za týden zoufale hledáte klíče od auta. V takových chvílích mě vždycky polije horko. „Je to tady,“ bleskne mi hlavou. „Stárnu. Můj mozek už prostě odchází.“
Dlouhé roky jsme žily v přesvědčení, které nás učili už na základní škole v biologii. Prý se rodíme s určitým počtem mozkových buněk, a jak stárneme, zažíváme stres nebo si dáme o víkendu skleničku vína, tyto buňky nenávratně odumírají. Představovala jsem si to jako vybitou baterii ve starém mobilním telefonu – kapacita se neustále snižuje, systém se zasekává, a jakmile ztratíte „čárku“, už ji nikdy nedostanete zpět.
Byl to nesmírně depresivní pohled na naše vlastní tělo. Člověk měl pocit, že je jen pasivním pozorovatelem vlastního mentálního úpadku. Jenže pak jsem narazila na informace, které mě doslova přibily do křesla. Zjistila jsem, že věda udělala v posledních letech obrovský skok a staré biologické učebnice můžeme s klidem vyhodit do koše. Náš mozek totiž není žádná opotřebovaná baterie. Je to kouzelná, neustále se obnovující zahrada.
Zázračná lesní školka v našem hipokampu
Zatímco my jsme se smiřovaly s tím, že už nikdy nebudeme tak bystré jako ve dvaceti, neurovědci zkoumali fascinující proces zvaný neurogeneze (tvorba nových mozkových buněk). A zjistili něco neuvěřitelného. Hluboko v našem mozku, v oblasti zvané hipokampus (centrum zodpovědné za paměť a učení), se nachází jakási „lesní školka“. Místo, kde i v dospělosti neustále klíčí a rostou úplně nové, čerstvé neurony.
Dlouho se debatovalo o tom, jestli tato schopnost s věkem nemizí. Ale přelomové důkazy ukázaly, že to tak není. Z fascinující studie zveřejněné v časopise Cell Stem Cell a dalších výzkumů vyplynulo, že dynamická obnova buněk v lidském hipokampu skutečně probíhá dál.
Dokonce i velmi přísné moderní analýzy mozkové tkáně potvrdily fantastickou zprávu: Zdraví starší muži i ženy vykazují naprosto srovnatelnou schopnost tvořit nové neurony jako mladí lidé. Jinými slovy – vaše hlava má potenciál vyrábět čerstvé „hardwarové součástky“, i když už slavíte padesáté, šedesáté nebo sedmdesáté narozeniny!
Víte, co je na tom to nejlepší? Tyto nové, „mladé“ buňky jsou extrémně tvárné. Jsou jako čisté listy papíru, připravené nasávat nové informace, propojovat se a vytvářet cesty, díky kterým si pamatujeme nová jména, lépe zvládáme stres a rychleji řešíme problémy.
Kouzelné hnojivo jménem BDNF
Teď si asi říkáte: „No dobře, jestli se mi tvoří nové buňky, tak proč si pořád nemůžu vzpomenout na PIN k vlastní kartě?“ Háček je v tom, že ačkoli náš mozek nová semínka neuronů sází, mnoho z nich nepřežije. Aby tato malá buněčná semínka zakořenila a vyrostla v plně funkční propojený neuron, potřebují výživu. Potřebují biologické hnojivo. A tím hnojivem je protein zvaný mozkový neurotrofický faktor (BDNF – Brain-Derived Neurotrophic Factor).
BDNF je opravdový biologický spínač. Když ho máte v mozku dostatek, funguje jako univerzální hnojivo. Vaše nové mozkové buňky prosperují, rostou a paměť se bystří. Když jste naopak ve vleklém stresu, nespíte a špatně jíte, hladina BDNF klesne na minimum a nové buňky jednoduše zvadnou dřív, než vám stihnou jakkoliv pomoct.
Jak zapnout biologický spínač (a nepřijít o rozum)
Když jsem to zjistila, cítila jsem obrovskou úlevu. Moje hlava není rozbitá, jen jsem své vnitřní zahradě nedávala to správné hnojivo. Odborné studie zaměřené na plasticitu mozku naštěstí přesně mapují, jak hladinu tohoto kouzelného BDNF zvýšit. A nebojte se, nepotřebujete k tomu drahé doplňky stravy ani pobyt v klášteře. Mně zafungovaly tyto naprosto obyčejné věci:
- Pohyb, u kterého se trochu zapotíte: Zapomeňte na drastické cvičení, u kterého lapáte po dechu a nenávidíte celý svět. Aby se uvolnil BDNF, stačí aerobní zátěž. Mně pomohla obyčejná ostrá chůze domů z práce. Když jdete tak rychle, že byste ještě zvládly mluvit, ale už se u toho trochu zadýcháváte, vaše nohy doslova pumpují do mozku signál: „Vyráběj nové buňky!“
- Efekt novinky: Náš mozek je strašně líný. Miluje rutinu. Pokud jezdíte do práce stejnou cestou, jíte stejná jídla a večer koukáte na stejné seriály, mozek nemá důvod tvořit nová spojení. Začněte dělat věci jinak. Čistěte si zuby levou rukou (pokud jste pravačka), jděte domů neznámou ulicí, naučte se plést. Já jsem si stáhla aplikaci na španělštinu a denně jí věnuji přesně patnáct minut. Každá novinka nutí mladé neurony, aby přežily a zapojily se do sítě.
- Svatý grál jménem spánek: Spánek není pauza. Je to doba, kdy se vaše mozková zahrada zalévá a pleje. Během hlubokého spánku se nové neurony integrují a mozek se čistí od toxického odpadu. Zkusila jsem si dát večerku o hodinu dřív a ten rozdíl v ranní mentální ostrosti byl, nebojím se říci, neuvěřitelný.
My ženy na sebe býváme strašně přísné. Vyčítáme si každé zapomenuté výročí i chvilkovou nepozornost. Zkusme k sobě být laskavější. Náš mozek není neopravitelný stroj, který odtikává do svého zániku. Je to živý, dýchající ekosystém, který touží po růstu úplně stejně jako my.
Nemusíme se bát stárnutí. Máme totiž tu obrovskou moc svůj mozek každý den znovu a znovu resetovat. Stačí se občas pořádně projít, naučit se nové slovíčko a dopřát si luxus hlubokého odpočinku. Cítit se mentálně svěží a plná energie totiž není výsada mládí – je to odměna za to, že svou vnitřní zahradu začneme konečně s láskou zalévat.
P.S.
Díky, že jste dočetly až sem! Doufám, že až příště nebudete moct najít klíče, vzpomenete si na tu svou „vnitřní lesní školku“ a s klidem jí dopřejete jednu ostrou procházku. Pokud vám tento vhled do světa neurogeneze a proteinu BDNF pomohl pochopit, že vaše mysl může kvést v každém věku, budu moc ráda za vaši podporu. Odkaz najdete níže.
