Článek
V létě 1944 položili odboráři z amerického automobilového průmyslu svým členkám jednoduchou otázku: chcete si po válce udržet práci? Odpověď zněla jednoznačně. Ano řeklo 85,5 % žen. U vdov to bylo sto procent, u svobodných 98,5 % a i mezi vdanými ženami chtěly v továrně zůstat více než dvě třetiny.
O rok později válka skončila. Během prvního měsíce po kapitulaci Japonska přišlo ve Spojených státech o práci 2,5 milionu lidí. Ženy přitom propouštěli o 75 % častěji než muže. Zhruba čtvrtina dělnic, které ještě o tři měsíce dříve pracovaly v továrnách, už místo neměla.
Ještě před chvílí byly hrdinkami domácí fronty. Najednou se od nich očekávalo, že tiše odloží kombinézy a vrátí se k plotně.
Rosie, která nebyla jen z plakátu
Postavu nýtařky Rosie s vyhrnutými rukávy dnes zná skoro každý. Za známou ikonou se ale skrývají skutečná čísla. Podle údajů tehdejšího amerického úřadu pro pracovní sílu, které cituje server History News Network, pracovalo v roce 1940 ve Spojených státech 12,8 milionu žen. V roce 1944 to bylo už 18,4 milionu, tedy více než třetina všech pracujících.
Ženy stavěly lodě, letadla, džípy i tanky. Jen čtyři loděnice v kalifornském Richmondu vyrobily za války 747 plavidel, více než kterýkoliv jiný americký válečný komplex. Výzvu vlády a průmyslu vyslyšelo téměř sedm milionů žen. Asi dva miliony z nich zamířily přímo do továren a zhruba 400 000 do armády.
Zaměstnavatelé byli spokojení. Zprávy z podniků popisovaly ženy jako schopné a výkonné pracovnice. Za stejnou práci však v roce 1945 dostávaly jen 55 % mzdy svých mužských kolegů.
Británie povolávala ženy do práce
Ve Velké Británii šli ještě dál. V prosinci 1941 začal platit zákon, který umožnil ženy do válečného průmyslu povolávat. Nejprve se týkal svobodných žen ve věku 20 až 30 let. Podle britského historického blogu Heritage Calling pracovalo v polovině roku 1943 v nezbytných válečných profesích téměř 90 % svobodných a 80 % vdaných žen.
Natíraly tanky, vyráběly munici, pracovaly v loděnicích, řídily, opravovaly motory a obsluhovaly protiletadlová děla. Mnohé z nich zároveň doma vychovávaly děti. Za svou práci přitom dostávaly zpravidla jen zhruba dvě třetiny toho, co muži na stejné pozici.
Továrna však nebyla jedinou možností. Povolané ženy si mohly vybrat i službu v pomocných armádních sborech. Jen pozemním sborem ATS prošlo přes 250 000 žen. Začínaly jako kuchařky a písařky a postupně se uplatnily ve více než stovce různých profesí včetně obsluhy protiletadlových baterií. Příslušnice námořního sboru zase od roku 1941 obsluhovaly v Bletchley Parku stroje na luštění německých šifer.
Na pamětní desce, kterou připomíná blog Heritage Calling, stojí, že nezbytnou práci za války odvedlo přes sedm milionů žen.
Po válce se většina z nich vrátila do domácnosti. Jejich přínos podle stejného zdroje zůstal z velké části neoceněn.
Jak se žena „vrací domů“
Proč ženy z továren tak rychle mizely? Důvodů bylo více. Demobilizovaní vojáci měli na svá dřívější místa přednostní nárok. Ve vzduchu rovněž visel strach z nezaměstnanosti: na jaře 1945 očekávalo hospodářskou krizi 56 % dotázaných veteránů. V takové atmosféře se pracující žena snadno stala konkurentkou, nikoliv hrdinkou. Firmy také některé pozice nově označily za „těžké“ nebo vyžadující kvalifikaci, ke které se ženy nedostaly. Ženská sekce odborů automobilového průmyslu upozorňovala, že se při propouštění často ani nebral ohled na odpracované roky.
Ženy, které chtěly pracovat dál, se přesouvaly na hůře placená místa v kancelářích, obchodech a restauracích. Černošské dělnice to měly ještě těžší. Mnoho firem je odmítalo přijmout, a tak jim zbývala jen práce v cizích domácnostech nebo v jídelnách. Zákon o stejné mzdě pro ženy, který Kongres projednával v roce 1945, se nedostal ani z výboru.
Historička Sherna Berger Glucková, která čtyři roky vedla rozhovory s bývalými válečnými dělnicemi, však upozorňuje, že jejich příběhy nekončily u plotny. Některé v zaměstnání zůstaly, jiné se vdaly či vrátily k rodinám a mnohé v padesátých letech do továren znovu nastoupily. Glucková odhadla, že během korejské války tvořily tyto zkušené pracovnice zhruba polovinu žen ve výrobě letadel v Los Angeles. Sbírku rozhovorů vydala v roce 1987 jako cenné svědectví o tom, jak ženy válečnou práci samy prožívaly a co pro ně znamenala.
Co nám příběh těchto žen dnes říká
Na celém příběhu mě nejvíce zasáhly ty dvě třetiny vdaných žen, které chtěly v továrně zůstat. Představuji si je, jak večer doma krmí děti, ráno stojí u lisu a v hlavě jim běží, co nastane, až se vrátí muži. Měly za sebou roky, kdy dokázaly, že zvládnou cokoliv. A pak jim někdo řekl, že už je nepotřebuje. Myslím, že ten pocit zná i dnes spousta žen, které se vracejí z rodičovské dovolené.
Možná máte v rodině babičku nebo prababičku, která za války či krátce po ní pracovala v továrně, na poli nebo v dílně. Zeptejte se jí, jak to tehdy prožívala. Takové rozhovory bývají cennější než jakákoliv učebnice.
Válečné dělnice sice nevybojovaly rovnoprávnost okamžitě, zasely však důležité semínko. Ukázaly sobě i ostatním, že práce nemá pohlaví a že žena u soustruhu není výjimka, ale samozřejmost. Jejich dcery a vnučky pak sklízely to, co ony zasadily.
Až příště uslyšíte, že něco „není pro ženy“, vzpomeňte si na miliony dělnic, které za války stavěly lodě a letadla. Zvládly to tehdy. Zvládneme to i my.
P.S.
Věřím, že příběhy válečných dělnic nejsou jen historie. Ukazují, jak rychle se dá ženám vzít uznání, které si poctivě odpracovaly. Pokud vám článek dával smysl, potěší mě drobný příspěvek. Každý mi pomáhá psát další.
