Článek
Žena kolem padesátky přijde na pohotovost. Čtyři dny ji bolí žaludek. Zdravotníci jí natočí EKG, odeberou krev a vše vypadá v pořádku. Dostane proto léky na trávení a na tlak. Takovou situaci si asi umíme představit všechny. Tento příběh však skončil jinak, než by člověk čekal.
Podle kazuistiky v časopise nepálské lékařské asociace šlo o osmačtyřicetiletou pacientku bez obvyklých rizikových faktorů. Lékaři ji nejdříve propustili s předběžnou diagnózou úzkosti. Za čtyři dny se vrátila, tentokrát už s bolestí na hrudi. Po 40 hodinách v nemocnici se ukázalo, že prodělala infarkt a má ucpanou jednu z hlavních srdečních tepen. Zachránil ji okamžitý zákrok a zavedení stentu.
Autoři studie případ spojují s pojmem, který se v medicíně používá už přes třicet let: se syndromem Yentl.
Dívka, která se musela převléknout za chlapce
Označení pochází z amerického filmu Yentl z roku 1983. Barbra Streisandová v něm hraje dívku, která se převlékne za muže, aby mohla studovat. Tento motiv si v roce 1991 vypůjčila americká lékařka Bernadine Healyová. V odborném komentáři v časopise New England Journal of Medicine kritizovala jak tehdejší představu, že srdeční choroby postihují hlavně muže, tak samotný výzkum, který se soustředil převážně na mužské pacienty.
Odborná literatura tento jev shrnuje jednoduše a krutě zároveň. Aby byla žena vyšetřena a léčena stejně důkladně jako muž, musí mít i stejné příznaky. Tedy to, čemu Američané říkají hollywoodský infarkt: svíravou bolest uprostřed hrudi, která vystřeluje do levé paže. Když ale její potíže vypadají jinak, lékaři i samotná pacientka snáze sáhnou po jiném vysvětlení.
Podle historického přehledu v Postgraduate Medical Journal odstartoval právě článek Healyové samostatný obor, kterému dnes říkáme genderová medicína. Od té doby se do klinických studií postupně zapojuje více žen. Podle kardiologa Jiřího Veselého, jehož citují Seznam Zprávy, stoupl jejich podíl v některých výzkumech z přibližně 20 na 40 %.
Jak se infarkt u žen může hlásit
Nyní k tomu nejdůležitějšímu. Podle Americké kardiologické asociace zůstává i u žen nejčastějším příznakem infarktu tlak, svírání nebo bolest uprostřed hrudníku. Obtíže mohou trvat několik minut, případně odeznívat a zase se vracet. Častěji než u mužů se však u žen objevují méně typické příznaky. Patří k nim dušnost, nevolnost, bolest břicha, ramene, zad či paže, dále úzkost a nezvyklá únava nebo slabost. Některé pacientky popisují tlak v horní části zad, jako by je někdo stahoval provazem.
Asociace upozorňuje i na skutečnost, která mě zasáhla nejvíce: ženy tyto potíže často přičítají pálení žáhy, chřipce nebo běžnému stárnutí.
Žena mnohdy akcentuje jiné příznaky – má sice bolest, ale jiná těžkost jí přijde důležitější.
Podle článku Seznam Zpráv může bolest u žen vystřelovat do zad, čelisti, horní části břicha i do pravé či levé paže. Kardiolog Veselý připomíná, že se pacientky do nemocnice často nedostanou včas. Varovné signály totiž samy nepoznají a okolí jejich obtíže mnohdy zlehčuje. Ani v nemocnici pak nemusí jít vše hladce, protože méně obvyklé projevy lékaře k podezření na infarkt hned nenavedou. S přibývajícím věkem jsou přitom tyto netypické příznaky ještě častější.
Proč je rozdíl tak důležitý
Mohlo by se zdát, že jde jen o pár minut zdržení. Právě minuty jsou však u infarktu nejcennější. Podle informací pro pacienty ke klinickému doporučenému postupu, který připravili čeští kardiologové v čele s profesorem Petrem Widimským, je nutné natočit EKG co nejdříve. Bez včasné léčby totiž hrozí mnohonásobně vyšší riziko vážných komplikací či úmrtí.
Wikipedie i autoři nepálské studie zmiňují výzkumy, podle nichž ženy mladší 50 let umírají po infarktu zhruba dvakrát častěji než muži stejného věku. Ženské srdce se přitom v některých ohledech liší, má například užší tepny. Zmíněná kazuistika upozorňuje i na to, že srdečnímu svalu může chybět kyslík, aniž by vyšetření odhalilo ucpanou hlavní tepnu – na vině totiž bývá postižení drobných cév, které se podle kardiologa Veselého léčí obtížněji.
Příznivou zprávou zůstává, že pokud se varovné příznaky rozpoznají včas, mají ženy podle autorů studie dokonce vyšší šanci na přežití než muži. Klíčové je tedy vůbec připustit, že za potížemi může stát srdce.
Proč máme sklon potíže přecházet
Přiznám se, že při čtení těchto řádků jsem se v nich sama poznávala. Asi každá z nás ten pocit důvěrně zná: není mi dobře, cítím únavu a zvláštní tlak v zádech. Jenže děti potřebují svačinu, v práci hoří termín a já přece nebudu dělat z komára velblouda. A tak si uvařím čaj a na chvíli si lehnu. V odkládání vlastních potíží jsme zkrátka přebornice. Někdy nám tato vlastnost pomáhá zvládnout obdivuhodné věci, u infarktu nás však může stát život.
V hlavě máme navíc hluboko zakořeněný obraz z filmů a seriálů, kdy se muž chytí za hruď a skácí se k zemi. Když se nic takového neděje, vůbec nás nenapadne myslet na srdce.
Co dělat, když se vám něco nezdá
Pokud pocítíte bolest nebo tlak na hrudi – zejména v kombinaci s dušností, nevolností, zvracením, bušením srdce, náhlou slabostí či mdlobou – okamžitě volejte záchrannou službu na čísle 155 nebo 112. Přesně tento postup zdůrazňují i čeští kardiologové. Nečekejte, zda obtíže samy odezní, a rozhodně vyšetření neodkládejte na ráno. Do nemocnice nikdy nejezděte po vlastní ose; převoz musí zajistit sanitka, která vás dopraví přímo na specializované pracoviště.
Pozornost věnujte i příznakům, které na první pohled se srdcem nesouvisejí. Neobvyklou únavu, dušnost, nevolnost nebo tlak v zádech, jež se objeví bez zjevné příčiny, se vyplatí probrat s lékařem. V ordinaci pak popište úplně vše. Zmiňte nejen hlavní problém, ale i ten zdánlivě banální tlak v zádech, o kterém jste původně chtěly pomlčet, abyste nevypadaly přecitlivěle.
Kardiolog Veselý to sice uvedl v souvislosti s mrtvicí, jeho slova však platí univerzálně: „Lepší planý poplach než důsledky, které nelze zvrátit.“Posoudit, zda jde o infarkt, je úkolem záchranářů, nikoliv vaším. Mnohem větší chybou by bylo vůbec nezavolat.
Žádná z nás nemusí být Yentl
Bernadine Healyová usilovala o to, aby ženy nemusely mít „mužské“ příznaky, pokud chtějí dostat odpovídající péči. Od vydání jejího textu uplynulo přes třicet let a medicína ušla obrovský kus cesty. Do výzkumů se zapojuje více pacientek a lékaři už o méně typických projevech dobře vědí. Poslední krok však musíme udělat my samy: začít brát signály vlastního těla vážně a nebát se o nich mluvit nahlas.
Pošlete tento článek mamince, sestře nebo kamarádce. Možná tyto informace jednou budou potřebovat.
P.S.
Jestli se vám teď vybavila máma nebo babička, které „jen“ bývá divně a unaveně, pošlete jim tenhle článek. Takové texty o ženském zdraví píšu ráda. Pokud vám ten dnešní dal smysl, budu moc ráda za jakoukoliv podporu.
