Článek
Před pár dny jsem měla videohovor s mou dlouholetou kamarádkou, co žije v zahraničí. Bylo to po fakt dlouhé době. Moc času na sebe nemáme. Ona má svůj nadnárodní byznys a já dvě malé děti. Mluvily jsme spolu asi hodinu a samozřejmě se hovor stočil i k jejím dětem.
Věděla jsem, že se o ně snažila, ale neznala jsem detaily. Dozvěděla jsem se, že se jim za tu dobu nezadařilo, a tak se srovnala s tím, že děti mít nebude, a aby to zpečetila, nechala si zavést tělísko.
„Hlavně mi teď, prosím tě, nevykládej, o co všechno přicházím,“ vypadlo z ní, když viděla moje smutné oči, ale já tohle vůbec neměla v úmyslu. Naopak.
Jednak si uvědomuju, že za ta léta už musí mít těchto řečí plné zuby, za druhé vím, o čem mateřství je. Ono totiž není jen o tom vozit načančané spící miminko v parku, ale taky o beznaději, když pláče a máma neví proč, o probdělých nocích, kdy se tlačí zoubky, o letech strávených papáním, kakáním a praním.
Ano, bezdětní lidé o něco přichází, ale na druhou stranu jsou i spousty věcí ušetřeni. Neznají strach o dítě a bolest, kterou rodiče prožívají, když je nemocné nebo trpí. Nemusí se modlit, aby jejich dítě bylo zdravé, a stresovat se, zda pro něj dělají dost. Jestli z něj vychovají dobrého člověka a jestli je přežije.
Strach z vážné nemoci a smrti dítěte je jedním z největších lidských strachů.
Toho všeho jsou bezdětní lidé ušetřeni.
Když je to z vlastního rozhodnutí, je to v pořádku. Blbé je, když to tak zařídí život, přestože by maminky všechno toto prožívaly rády. Pak jim samozřejmě nic z tohoto nemůže být útěchou a nahradit jejich touhu svírat v náruči ten uzlíček štěstí.
Ani to, že ten uzlík časem začne vystrkovat růžky a už to nebude takový andílek. Začne prosazovat svou osobnost, mít svůj názor, a i když bude mít teprve čtyři roky, začne nám rodičům po bezesném období, období nervů na pochodu.
Po pár letech to vygraduje pubertou, kdy se rozhodne, jestli nás bude v příští polovině života milovat, nebo nenávidět, a následuje strach, jestli se v pořádku vrátí z párty, o které netušíme, kde je ani s kým tam je.
A klid nám rodičům nepřichází ani s první láskou a ani když se pak ožení a provdají. Často se řeší finanční problémy, nesoulad ve vztahu, který může vyústit v rozchod. Třeba se vrátí zpátky domů a třeba i s dětmi.
No je toho milion. Rodičovství je běh na dlouhou trať a než se rozhodneme vykládat bezdětným, o co všechno přichází, měli bychom se zamyslet nad tím, čeho všeho jsou vlastně ušetřeni.
Samozřejmě dětskou lásku, bezprostřednost, teplo, vůni a vlhkost jejich pusinek nenahradí nikdy nic, ale lidem, kteří se rozhodli děti nemít a toto neznají, to nechybí.
Sama jsem měla děti pozdě a pamatuju si tu dobu, kdy jsem byla srovnaná s tím, že ani žádné mít nebudu. Byla to svoboda a vůbec jsem je neřešila. Věděla jsem, že existují, moje kamarádky je mají, ale tím to haslo. Nezajímaly mě. Jestli by mi někdy chyběly, netuším. Můj život byl o něčem jiném.
Díky tomu vím, co zažívají bezdětní lidé ze strany těch dětnýcha nepřijde mi to fajn. Myslím, že mít, nebo nemít děti je rozhodnutí každého z nás, a když život nedá a my to třeba nechceme veřejně přiznat a schováme se za NECHCI, tak potřebujeme hlavně klid a pochopení.
Pak nejsou na místě slova o tom, jak je mateřství báječné a že by to měly všechny ženský zažít, ale třeba o těch starostech a strachu, které s sebou můžou přinést kousek úlevy.
Buďte k bezdětným empatičtí. Ne vždy jsou věci tak, jak vypadají a pravdu se často dozvíte až po letech.
