Článek
Možná jste taky před narozením prvního dítěte měli ve všem jasno a byli si jistí tím, jak jsou všechna zavedená výchovná pravidla opodstatněná a zaručeně účinná. Jak nemůžete jít jinou cestou, protože by vám děti přerostly přes hlavu. Pamatuju si hodiny hovorů s mým mužem na téma výchova. Byli jsme si jisti, že za sebou budeme ve všech rozhodnutích vůči dětem stát, budeme v nich důslední a nebudeme případné nedostatky řešit v jejich přítomnosti.
Nějak nám to tehdy, když žádné děti nebyly, připadalo snadné a normální. Až později jsme zjistili, že to nefunguje. Že být důslední a držet při sobě, je v některých situacích kontraproduktivní.
U důslednosti nám otevřela oči sprcha, kterou jsem naší malé slíbila, pokud neudělá něco, co bylo tak zásadní, že už si to dávno nepamatuju. Samozřejmě to bylo ve vyhrocené situaci, kdy jsme se zabejčily obě dvě a ta moudřejší měla být moudřejší. Jenomže nebyla. Namísto toho jsem vyřkla větu, která v rámci důslednosti nešla vzít zpět. A tak naše malá skončila ve sprše a já s rozervaným srdcem na tisíc kousků. Tehdy jsem si uvědomila, že se opravdu nemusí stát všechno, co řeknu. Že důslednost je v některých chvílích blbost, podobně jako nutnost stát jako rodiče při sobě.
Přestože mi kdysi před lety přišlo správné špatná výchovná rozhodnutí před dětmi neřešit a špitat si o nich po nocích, ve chvílích, kdy se jeden nebo druhý k dětem zachováme, jak nemáme, se nakonec stejně ozveme a řekneme si k tomu svoje.
Pamatuju si dobu, kdy jsme holčičku ještě vozili v kočárku a potkali jsme nějakého tatínka s o dost většími dětmi. Zrovna jim dost podrážděně vysvětlovat, že napít nedostanou, protože zrovna vyšli z domu a on to nebude tahat z tašky - měli se napít doma. Můj muž si toho tehdy všiml a nechápal to. Není přece problém vytáhnout flašku a dát dítěti napít.
Později jsem měla možnost mu tuto situaci připomenou přesně ve chvíli, kdy se v ní ocitl on sám a zareagoval úplně stejně blbě. Ano, mohla jsem stát při něm, dělat, že je jeho rozhodnutí OK, ale nebylo by to správné ani vůči dětem, ani vůči němu. Jediná věta stačila, aby mu otevřela oči. Aby zase uviděl, co viděl před lety. Že přece není žádný problém vytáhnout flašku a dát svému vlastnímu dítěti napít. Je to totiž stejné, jako bychom ho nechali počurat jen proto, že se mohlo vyčurat před chvílí doma.
Takovéto věci, někdy větší a jindy menší, se ve výchově stávají často. Vychováváme děti prakticky neustále vším, co děláme, a nejde se tomu nijak vyhnout. Někdy na to máme síly víc, někdy míň. Někdy jsme klidnější, jindy se snáz necháme vyvést z míry. Jsme lidé, ne stroje. Trvat na tom, že partnerovi se před dětmi nemá oponovat, nebo že za jakýchkoliv okolností musíme udělat, co jsme řekli, abychom si zachovali dekorum, je přežitek. Ano, někdy je to žádoucí, ale někdy to nedává smysl.
Připomíná mi to chvíle, které jste v dětství zažili možná i vy. V momentě kdy nás rodiče potrestali neoprávněně, namísto přiznání chyby a omluvy pronesli, že to bylo preventivně. Jasně. Vždyť škoda každé rány, která padne vedle. Přitom schopnost rodičů přiznat svou chybu a omluvit se, formuje děti mnohem víc, než bezvýhradná důslednost a soudržnost.
Proti podobným nespravedlnostem stojí láskyplný vztah k dítěti, snaha ho vychovat v dobrého člověka a taky touha zůstat v jeho blízkosti tak dlouho, jak to jen půjde. Protože čas běží a přijde doba, kdy už nás nebudou muset poslouchat a my si budeme přát, aby nás vyslechli. Budeme toužit po tom jim říct o svých chybách dřív, než se stejných dopustí oni na svých dětech.
Na druhou stranu ať se zachováme, jak chceme, stejně budeme mít někdy pocit, že nám přerůstají přes hlavu, jenže ono to tak není. Oni se jen projevují. Stejně jako my v jejich výchově, i oni ve svých ještě příliš mladých životech zkouší, co si můžou dovolit a kde už dělají chybu. V těchto situacích je pak mnohem důležitější stálost našich reakcí.
Takže to, co ve skutečnosti potřebujeme ve výchově dětí dokázat, a co považuju za vůbec nejtěžší, je schopnost umět reagovat ve všech našich emocionálních rozpoloženích na stejnou věc stejně.
Zvládáte to?
