Článek
Znáte to, otevřete ráno oči, zasvítí vám do nich slunko a už jste naštvaný, že zas budou hice. Nebo nezasvítí a kurňa, zase bude pršet. Nemluvě o sněhových vločkách, to zas bude odmetání a ledovka a obleva a… člověk by mohl pokračovat do nekonečna. Ranní otrava počasím by se týkala velkého procenta Čechů. Na počasí je prostě spoleh. Vždycky nějaké je, takže když si nemáme možnost stěžovat na něco jiného, počasí nás nikdy nezklame.
Na to, že nejsme zrovna pozitivní národ mě upozornila moje letitá kamarádka, co žije půl života v Holandsku. Pobavila mě, když mi vyprávěla, jak se vždycky těší domů, ale hned jak vystoupí z letadla a vidí ty naštvaný „ksichty“, nejraděj by se otočila a letěla zpátky. No jo no, taky Češka. Ale má trošku pravdu. My jsme opravdu problémoví.
V mládí jsem hodně cestovala a v zahraničí to bylo vidět víc, než tady. Kdykoliv jsem se setkala s problémovým chováním, v převážné většině to byli Češi. Jedni v chorvatské Krce ničili potůčky - dospělí velcí chlapi, kteří kam došlápli, tam sto let tráva nerostla, v nich lítali jak zběsilí. Jiní se ve Vatikánu před bazilikou svatého Petra hádali s ostrahou, že se chtějí jít podívat dovnitř. Té energie co vydali, aby se vyjádřili, a stejně se tam nedostali, protože nebyli vhodně oblečení. V Egyptě byl zase zájezd jedné pojišťovny tak hlučný, že byl celý resort rád, když usnuli. Přijeli se pobavit a ostatní jim byli jedno. Jediná Dubaj byla v pohodě. V pětihvězdičkových hotelech Češi prakticky nejsou.
Teď už tolik necestuju a tak to vidím víc tady. Máme problém respektovat jakákoliv pravidla. Skvělá ukázka byl Covid - roušky, očkování, karanténa, distanční výuka, necestování, všechno problém a i pro ty, kterých se to netýkalo. Stěžování si je náš národní sport. Běda, když se změní zákon nebo jsou někde nastavené nějaké předpisy. Kolikrát si říkám, že je div, že dodržujeme vůbec pravidla silničního provozu.
Nezajímají nás ani zákony jiných zemí. Pak se odněkud vrátíme a všude troubíme, jaká se nám stala újma, když jsme nevědomky porušili zákon a museli zaplatit pokutu. Takové turisty každá země chce, co porušují zákony. Přitom sami vnímáme jako problém, když něco takového udělají cizinci tady u nás.
Ptala se mě jedna maminka, do které země by bylo nejlepší odejít. Situace v Česku se jí zdá nejistá a ve Švýcarsku je to prý fajn. Je, ale … žít v zahraničí zvládne jen malá hrstka Čechů. Ti přizpůsobiví. Ostatní by se tam zjevili, protože ono to tam nikde není jak u nás. Nikde není taková volnost, nikde není taková péče, všude je to horší. Když o tom teda něco víte a srovnáváte.
Když ale nesrovnáváte a přizpůsobíte se pravidlům, můžete se cítit kdekoliv jako v ráji. Jediné, co potřebujete, je zbavit se věčného problémisty v sobě a natahovat si pouze to, co ke svému životu opravdu potřebujete. Nenamotávat se na zbytečnosti a nelpět na maličkostech. Řešit jen zásadní věci. Pak zjistíte, že toho na řešení zase tolik není, a že je svět vlastně fajn místo.
Namísto ničení přírody se budete koupat ve vodopádech. Budete vědět, jak se obléct, když chcete jít kdekoliv na světě na pláž, do města nebo do kostela. Budete si umět užívat dovolenou jinak, než hulákáním a chlastáním na pokoji a nic, co se po vás bude chtít jinak, než jste byli zvyklí, už nebude problém, protože se prostě přizpůsobíte a bez problémů to zvládnete.
Jo, jsem taky Češka, ale můžu být kdekoliv na světě a vždycky budu spokojená. Věřím, že vy taky.
