Článek
Jsem pozvaná, tak se mi to zase všechno připomnělo. Přestala jsem chodit na návštěvy. Raději si je zvu domů. Mám malé děti a vadí mi nepořádek. Tak nějak bych shrnula fakt, který už u mě trvá nějakou dobu, protože z toho, co na návštěvách mnohdy vidím, se mi dělá zle.
Když slyším větu Bordel v bytě, šťastné dítě, zbystřím. Toto je totiž nejčastější výmluva a ukazuje na lenost matek v domácnosti. Hned po ní následuje otázka Ty si nedáš ani kafe? No nedám, když je všude nepořádek, stůl zalepený ještě od snídaně (snad dnešní), sedačka plná map od kde čeho a šťastné dítě řve v koutě. Člověka přejde chuť. I ve chvíli, kdy se hrnek na kafe, po kdo ví jak dlouhé době, teprve tahá z myčky, olepený čímsi, co se neumylo. Ble.
Kdysi jsem se takhle ohlásila na návštěvu k rodině. Věděli, že přijdu s batoletem a ani nevysáli. Z drobků na dupačkách jsem pak mohla sestavit týdenní jídelníček, černá kolena i lokty, a když jsem malé utřela v koupelně ruce do ručníku, smrděly jí tak, že jsem se málem poblila. Děs.
To ale nebylo nejhorší, co jsem zažila. Nejvíc mě v jedné mladé rodině zarazila dětská postýlka. Stála v obýváku a byla plná plyšáků, které nejspíš nikdy nikdo nevypral. Celá okousaná, protože v ní šťastnédítě trávilo prakticky všechen čas, a černá od prachu nalepeného na zbytky jídla a slin. Peřinky ušmudlané, rozházené… Tehdy mi přišlo, že bych z té návštěvy měla jít rovnou na sociálku.
V podobném stavu jsem pak viděla i kočárek jiné maminky. Špinavý tak, že už to nikdo nikdy nevyčistí a v něm plyšák s chlupy slepenými prachem a vším, co se na něj nabalilo za asi tisíc spadnutí na chodník. Jakoby ho hodili do blata a usušili. Slova Pořádně si ho opraš, ať si ho můžeš vzít večer do postýlky mi zvedla žaludek. Jako fakt?
Chlupy ze zvířat nebo vlasy hospodyněk v jídle jsou taky dobré téma. Nikdy nezapomenu, jak si kamarádka objednala na zakázku cukroví. Vyzvedla si ho u paní, které se pod nohama motaly tři kočky, a ona pak tahala kočičí chlupy z pusy při každém kousnutí. Náš malý zase vytáhl na návštěvě z koláče deseticentimetrový vlas. Barvený. Neukecali to.
Další oči otevírající kapitolou pro mě bylo půjčování kuchyňských spotřebičů, u kterých jsem předpokládala, že když se v nich dělá jídlo, budou ve špičkovém stavu. Asi dvakrát v životě se mi stalo, že jsem potřebovala půjčit něco do kuchyně. Co si vzpomínám, byly to formičky na vánoční cukroví a robot. Z formiček se sypali červi, protože byly od posledního pečení špatně umyté, a robota jsem první musela celého vyčistit. O tom, v jakém stavu jsem viděla fritézy a sendvičovače, se raději bavit nebudu.
Paradoxně jsou šmudly i ženy, na kterých to není vidět. Když je potkáte venku, bývají dobře oblečené a upravené. Když člověk nezná jejich domácnost, je přesvědčený o tom, že mají doma naklizeno. Nebo jinak - vůbec vás nenapadne, že ne. Jenže pak zjistíte, že o sebe pečují víc než o svou domácnost.
Kdysi jsem tak navštívila holku, co zrovna řešila nařčení od nějaké kamarádky, že je bordelářka. Hrozně se vztekala. Přitom se nakonec ukázalo, že byla právě z těch, co nádobí umývají, až když dojde, a chuchvalce prachu se jí válí v rozích. Teprve ve třiceti letech zjistila, že se čistí sprchový kout, když jsem se o tom náhodou zmínila.
A partneři takovýchto dam? Namísto, aby jim řekli, co si myslí, si raději postěžují jinde. Takových stížností jsem slyšela za život milion. Nejen na to, že je doma nepořádek, ale i na zanedbané děti, protože maminky tráví čas na sociálních sítích. Dobře vám tak, kluci. Když nic neříkáte, vaše holky si myslí, že je to v pohodě.
Pro mě je nepořádek v domácnosti projevení neúcty k těm, co jsem pozvala. Úklid mi nic neudělá a díky tomu, že domácnost udržuju, mi nedá ani moc práce. Můžu mít totiž občerstvení hodné michelinské restaurace, ale když budu mít bordel, nikdo ho ani neochutná.
Narovinu, nikdy jsem si nemyslela, že jsou Češky takové bordelářky. Až jsem přestala chodit na návštěvy.
Co vy? Máte taky nějaký šťavnatý zážitek?
