Článek
Představte si, že jste si vyšli na procházku a potkali sousedy s dětmi. Na chvilku jste se zastavili a poklábosili a při tom vás rušily jejich rozjívené děti. Jak zareagujete? Postavíte se před ně, podíváte se jim zpříma do očí a řeknete jim: Vaše děti jsou chudáci. Je mi jich vážně líto, že je tak špatně vychováváte!?
Asi ne. Z očí do očí se věci říkají těžko. Vyžaduje to notnou dávku odvahy a raději si spíš budete myslet svoje a co nejrychleji se rozloučíte. Případně je pak ještě někde pomluvíte, ale to bude nejspíš všechno. Vlastně je to tak v pořádku a fajn. Oproti tomu, co je vidět na internetu, je to zlaté.
Zrovna nedávno jsem jakýsi projev lítosti nad našimi dětmi viděla pod jedním mým článkem, jako reakci na to, že přemýšlím, jak svoje děti vychovávám, ale setkávám se s nimi běžně i jinde - pod rodinnými vlogy nebo blogy, a jen si říkám, co online svět snese a co vlastně změnil, že mají lidi pocit, že jediná pravda je ta jejich a že se musí ke všemu vyjádřit. A co hůř, vylít si své zlé emoce a myšlenky na úplně cizích lidech, kteří jim nikdy nic zlého neudělali. Jen mají jiný názor nebo pohled na věc, a kolikrát jen něco zmíní a už se jim vyhrožuje sociálkou.
No změnilo se toho hodně. Ano, patent na rozum měli lidi vždycky, ale online svět nám umožňuje být anonymní a to se začíná jevit jako hodně velký společenský problém. K tomu, abychom mohli někoho napadnout, už totiž nepotřebujeme žádnou odvahu ani přímý pohled do očí. Prostě se schováme za svůj telefon a profil bez fotky a můžeme si říkat, kde chceme, co chceme, komu chceme.
Bez toho, abychom si uvědomili, že výchova je věc každého rodiče, máme potřebu dávat nevyžádané rady a nutit lidem, že nejsou dost dobří. Zapomínáme, že pravdu o jejich rodičovských schopnostech znají jen jejich děti. A možná je na místě, zeptat se spíš vlastních dětí, jak jsme na tom my, než se do někoho obujeme, protože nikdo není dokonalý a všichni jsme jako rodiče udělali chyby, jen každý někde jinde.
Jsme sice každý jiný, ale všichni máme stejné možnosti. Chceme-li se vyjádřit, můžeme využít stejné prostředky - točit vlogy, psát články. Vyjadřovat se svobodně a veřejně a získávat si své příznivce, kteří s námi budou souznít a kvitovat naši snahu obohatit jim život čímkoliv chceme. Pak pochopíme, že lidé, co točí videa, podcasty nebo píšou články se jen snaží něco společnosti dát. Všichni se můžeme projevit. A namísto hejtování, si pak užít vlastní hejtry.
Nemusíme vždycky s lidmi souhlasit, ale pořád se můžeme vyjadřovat slušně a s úctou.
Muži dnes nemají problém napadnout na internetu ženu, poslat ji někam, sprostě ji urážet, aniž by ji znali. Když jsem se kdysi jednoho takového zeptala, kam se poděla úcta k ženám, odpověděl mi, že úctu by měl mít člověk ke všem bez ohledu na gender a že jsem rasistka. Škoda, že se tím neřídí. Je to smutné.
Bývaly doby, kdy se toto nedělo. Jednak nebyl internet a taky nebylo tolik frustrovaných lidí. Lidem se nežije dobře, nejsou ve svých životech šťastní a všechnu svou vnitřní bolest a nespokojenost si vybíjí online, protože můžou. Dělají to hodně i děti. Cítí se nepochopené a na internetu si můžou dělat, co se jim zlíbí. Jenomže ono to tak není.
Člověk by neměl říct komukoliv cokoliv jen proto, že není vidět. Přestože jsme svobodní, naše svoboda končí tam, kde začíná svoboda toho druhého. A tak, jak neřekneme sousedce do očí, že špatně vychovává své děti, tak bychom jí to neměli ani psát anonymně na sociální sítě.
Pravda je taková, že jsme se mnozí vzdálili od slušnosti, protože jsme podlehli sociálním sítím. Umožňují našim vnitřním démonům se projevovat, protože je nic nebrzdí. Oproti tomu nás přímý kontakt s jiným člověkem dělá lepšími. Uvědomujeme si míru slušnosti. Proti hulvátství nás chrání strach, který nám říká, že bychom si to neměli dovolit, protože jsme slušní lidé. To je velký motor. Působit dobře, aby lidé mohli říct, že jsme dobří a slušní lidé, je při osobním kontaktu přání většiny z nás.
Sociální sítě z nás dělají mnohem horší lidi, než ve skutečnosti jsme. Berou nám zábrany a vytváří lživý pocit, že bez fotky nemůžou lidé vědět, kdo jsme. Jenomže tím, jak se projevujeme nás poznají dokonale. To špatné, co v nás je, a co při přímém kontaktu zůstává skryto, je odhaleno. Je to, jako bychom tam v tu chvíli stáli nazí. Zatímco ve skutečném světě nás lidi můžou vidět jen půlku, na internetu jsme celí. Dobří i zlí. Klidní i naštvaní. A mnohem víc zranitelní.
Uvědomte si to příště, až zase budete někam psát, že jsou něčí děti chudáci a je vám jich líto. Myslete na to, že o cizích lidech nic nevíte a z vlogu, blogu, podcastu nebo článku se o nich ani nic nedozvíte. Ale oni o vás v tu chvíli budou vědět až příliš moc.
