Článek
Mám v životě obrovské štěstí, že mi lidé důvěřují. Díky tomu jsem léta dělala terapii a za svůj život jsem vyslechla spoustu těžkých životních příběhů. Únos dětí byl jeden z nich. Jsem vděčná, že dopadl dobře, zaplatilo se výkupné a děti se vrátily v pořádku zpátky domů. Nemusím vám ale asi povídat, že to mohlo dopadnout úplně jinak, ani že to tuto rodinu ovlivnilo na celý život. Uvědomit si pak, že se to může stát i nám, je děsivé.
Opravdu každý rok se objevují zprávy, že přímo tady na sídlišti objíždí dodávka a láká děti ze školy hned naproti nás. Dřív je lákali na bonbony, dnes na peníze. Menší děti to doma ještě řeknou a policie se to dozví, ale ty větší? Myslím, že ne. Proč? Sama jsem něco podobného zažila. Moje rodina tento příběh ale nikdy neslyšela. Vlastně asi nikdo. Úplně jsem ho vytěsnila. Připomněla mi ho právě zpráva, že se toto znovu děje, kterou jsem nedávno zaznamenala v nějakém zpravodajství.
Bylo mi tehdy tak třináct nebo čtrnáct. Bylo to těsně po revoluci. Šla jsem s o dva roky mladší kamarádkou po úplně prázdné ulici našeho malého městečka a ze zatáčky vyjelo černé nablýskané sportovní BMV. Na dědině to bylo divné a ještě divnější bylo, že u nás začalo přibržďovat, až úplně zastavilo. Seděli v něm dva mladí krásní Italové, a protože od nás byli dostatečně daleko, nebály jsme se s nimi komunikovat. Opravdu hodně lámanou češtinou se mě zeptali, jestli nechci být modelka. Dali mi vizitku a pozvali mě druhý den večer do nedalekého města na luxusní hotel. Pak se rozloučili a odjeli.
Naštěstí mě rodiče mě na tyto situace připravili. Věděla jsem, na co si dát pozor a jak se zachovat. Díky tomu jsem nad tím ani vteřinu nepřemýšlela, ale co kdyby jo? Byla jsem v pubertě, a přestože jsem rodičům důvěřovala, nic jsem jim neřekla! Co kdybych tam jela? Vrátila bych se? Člověk těchto případů od té doby slyšel spoustu a jen minimum z nich dopadlo dobře. Většinou holky odvezli, zdrogovali, udělali z nich závislé a prodali jako prostitutky. Možná jsem od toho byla jen dva metry.
Neumím si představit hrůzu rodiny, které unesli děti, a protože mám malou dceru, nejsem moc klidná z představy, že by mi něco takového neřekla. Na druhou stranu si uvědomuju, že když u člověka (i u dítěte) zastaví auto, nemusí to být nutně proto, že ho chce unést.
Když jsem narazila na zprávu, že cizí muž lákal tady nedaleko malého školáka do auta, končila tím, že ve velkém procentu případů je po prošetření policií skutečnost úplně jiná. Že jde mnohdy o nedorozumění nebo třeba o bujnou fantazii dětí. Umím si představit situaci, kdy se člověk potřebuje třeba zeptat na cestu nebo kde je v místě konkrétní budova a zeptá se i většího dítěte. Nebo že dítě třeba osloví dospělák, kterého zdánlivě nezná, protože si ho nepamatuje, ale on ho zná třeba díky rodičům. Je prostě fakt, že zatímco při skutečném únosu je možnost jen jedna, u těchto nedorozumění je jich velká spousta.
Jenomže jak to poznat, když dítě přiletí domů a vysype ze sebe, že ho chtěl někdo nalákat do auta? Za mě je jen jedna možnost - komunikace. Zůstat přítomní a v klidu pokládat ty správné otázky. Zjistit, co přesně ten člověk řekl a jak se při tom choval. A pak to případně nahlásit na policii. Nejlepší je ale uvědomit si, že komunikace je prevence. Když se dítě v klidu a předem dozví, že se to může stát (tak jak jsem se to od mých rodičů dozvěděla já), bude snáz vyhodnocovat situaci a bude vědět, jak má reagovat. Důležité je v něm nevyvolávat strachy. Ty pak totiž způsobují paniku a právě tu zmíněnou bujnou fantazii.
Nejdůležitější ale je dítěti v této věci důvěřovat. Ano, když přijde s něčím takovým, může se nám to zdát nepravděpodobné nebo přitažené za vlasy, ale ať to vnímáte jakkoliv, pokud na tom vaše dítě trvá, je potřeba to předat policii. Pro jeho pocit bezpečí a ujištění, že vám může důvěřovat. Proč je dětská důvěra tak důležitá, snad všichni víme.
Jak to máte vy? Ví vaše děti, že se jim může něco takového stát? Máte osobní zkušenost? Jak byste se v takové situaci zachovali? Napište mi do komentářů. Těším se.
