Článek
O mrtvé dnes pečují ústavy. Dřív lidé umírali doma. Naše společnost ale postupně umírající vytěsnila z jejich domovů a umírání přenesla do nemocnic a hospiců. Kromě tohoto se stala ještě jedna věc - pohřby přestaly být finančně dostupné.
Lidé stále častěji volí kremaci bez obřadu a rozloučení v nejužším rodinném kruhu. Pohřeb s trachtou, jak jsem ho znávala, stojí totiž stejně jako svatba. Přitom je ale poslední rozloučení se zemřelým to nejdůležitější, co je potřeba po smrti blízkého člověka udělat.
Je to moment odpoutání se a začátek skutečného truchlení, které je potřeba, aby se přes bolest ze ztráty mohl člověk přenést. Chvíle, kdy rakev sestupuje do hrobu nebo zajíždí za plentu, je chvílí smíření se s realitou, že už tady zemřelý opravdu není.
Pohřeb lidem velmi pomáhá a společně s truchlením, na které mají konečně čas i ti, co se starali o formality, je velmi důležitý pro znovu získání rovnováhy, smíření a vnitřního klidu.
Své o tom ví i ředitel jednoho z pohřebních ústavu na irském venkově, pro kterého je smrt posvátná a má k ní a mrtvým obrovskou úctu. Ta se pak přenáší i na pozůstalé a může jim být v jejich těžkých chvílích skutečnou oporou.
V dokumentu nazvaném The Funeral director - Pohřebník (režie Gillian Marsh, Irsko, 2019) promlouvá o tom, jak to v pohřebnictví chodí, co se děje s tělem zemřelého po tom, co ho přivezou do pohřebního ústavu až do chvíle, než ho pohřbí nebo spálí. Objasňuje realitu posmrtné péče i toho, jak se ke své profesi vůbec dostal.
Když jeho otec někdy na začátku sedmdesátých let koupil hospodu, našel v přilehlé budově pohřební vůz. Protože nevěděl, co s ním, zavolal právníkovi, který zjistil, že pohřebnictví bylo součástí prodejního inzerátu a je potřeba se k tomu tak postavit.
A tak se mladý David McGowan - pohřebník a současný ředitel vlastního pohřebního ústavu - začal učit svému řemeslu. Balzamovat se nakonec odjel naučit až do Ameriky, kde strávil dva roky studiem a prací v oboru, ale nakonec ho skutečnost, že je Amerika plná těl, ke kterým se nikdo nehlásí, vrátila zpátky domů, kde chovají k zemřelým obrovskou úctu.
David je přirozeně spirituální člověk, čímž mi byl velmi blízký. Občas se mu dějí se zemřelými zvláštní nevysvětlitelné věci, ale ne děsivé, spíš krásné a dojemné.
Jeho profese se na malém městě těžko kloubí s rodinou. Je připravený v kteroukoliv denní i noční hodinu, postarat se o právě zemřelé. Jeho rodina ale ví, že když odchází, přišel někdo o svého milovaného. Velmi na mě jako člověk zapůsobil.
Kromě spousty jiných důležitých věcí mluví v dokumentu třeba i o tom, že dolehnutí ztráty milovaného se nakonec nevyhne nikomu, přestože se může nějakou dobu zdát, že ho smrt nijak nezasáhla, a taky že úkolem pohřebníka je právě dovést pozůstalé do fáze truchlení.
Zmiňuje ale i jednu dechberoucí zkušenost, kdy se někdy koncem sedmdesátých let začala lidská těla rozkládat už pár hodin po smrti, namísto několika dnů, jak byl zvyklý. Nakonec vypozoroval, že je to vlivem moderní medicíny, která se v té době začala rozmáhat a právě tento fakt ho donutil začít se zajímat o balzamování, které v dokumentu popisuje a ukazuje hodně detailně.
Konkrétně je jeho prací vyzvednout tělo a přivézt ho do pohřebnictví, vypustit z něj rozloženou krev, namísto ní do oběhu napustit balzamovací tekutinu, která způsobí, že z těla zmizí posmrtné skvrny a získá jednotnou barvu. Umýt ho a obléct do svátečních šatů. Uložit do rakve a pomocí make-upu jeho tvář co nejvíc přiblížit vzhledu za života. A dělá to velmi pečlivě a zodpovědně.
První posmrtnou změnou na lidském těle je zezelenání oblasti podbřišku, kdy se bakterie střevního traktu, které do chvíle smrti člověku sloužily, obrací proti tělu. Následně začnou modrat uši a konečky prstů. Právě toto jsou věci, které společně s lehkou masáží zabarvených míst řeší balzamace a zároveň zpomaluje další rozklad těla.
Toto vás asi zajímalo, ale pravý důvod, proč o tomto dokumentu píšu je, že zobrazuje úplně jinou posmrtnou kulturu, než máme my.
Irské pohřby jsou krásné. Je vidět, že mají skutečnou tradici a k moderním postupům sklouzávají jen velmi pomalu. Kremaci tam volí jen asi 18 % lidí, v Česku je to 83 % (odhad Evropské federace pohřebních služeb).
Pohřební služby o mrtvé pečují velmi detailně a s citem pro každého jednotlivého člověka. Snaží se, aby v rakvi vypadali co nejlépe a co nejvíc tak, jak si je jejich blízcí pamatují ze života.
Vykopané hroby zdobí a vystýlají čerstvě řezanými větvemi jehličnanů a dbají na to, aby vypadaly hezky. Když se na ně člověk dívá, je to jako by své mrtvé pohřbívali do krásné zahrady.
Pozůstalí vypravují pohřební průvod, organizují večerní trachty při svíčkách a pohřební služby vozí zemřelé v den pohřbu kolem míst, která měli rádi. Prokazují hlubokou úctu každému životu. Kéž by toto bylo i u nás.
Stále ještě si tam pozůstalí běžně berou své mrtvé na noc domů. I po smrti s nimi tráví čas a mrtvé tělo dokážou milovat stejně, jak milovali živého člověka. Přestože zemřel, patří jeho tělo do rodiny až do doby, než ho pohřbí nebo spálí.
Vím, že u nás to tak kdysi taky bývalo, ale v dnešní době si to neumím moc představit, nebo jsem možná jen neslyšela o tom, že by to někdo udělal. Ano, stále se v kostelech a krematoriích mrtví vystavují v otevřených rakvích, ale to je něco jiného.
Pro mě samotnou je představa mrtvého člověka v domě příliš velká, ale na druhou stranu si vzpomínám, jak moc jsem chtěla vidět svého tatínka, který zemřel těsně před mými šestnáctinami. A myslím si, že svou rodinu miluji natolik, abych s nimi i po jejich smrti chtěla ještě pobýt.
Tento dokument začíná jednou obrovskou pravdou, že přestože se se smrtí setkáváme každý den, nemluvíme o ní a to způsobuje strach. Z tohoto důvodu mi přijde velmi užitečný. Věřím, že pomůže spoustě lidí, kteří se jednak bojí smrti, ale taky toho, jak se k jejich tělu budou po smrti chovat a co se s ním vlastně bude dít.
Končí pak pohřbem muže, jehož příběh dokumentem prolíná. Pilota Douglase Hopkinse, který létal se soukromým letadlem a vozil světové celebrity. Dokázal se přenést přes smrt svého miminka, ale v době natáčení sám umíral na rakovinu. Zbývalo mu jen velmi málo času. David tam pro něj byl a udělal všechno, jak si přál.
Jestli vás zajímá, co se děje se zemřelým v pohřebním ústavu, v krematoriu a jak probíhá žeh, určitě si tento dokument pusťte. Je milý a uctivý a třeba ve vás taky probudí takovou lásku k posmrtnému životu, jako ve mně. Najdete ho na Netflixu.
