Článek
Myslím, že včerejší zápas našich s Tureckem na EURU mohl klidně proběhnout tak, že by se sudí jen postavil doprostřed hřiště se žlutou kartou v ruce a sem tam by ji vyměnil za červenou. A i tak by to bylo jedno, protože neměl absolutně žádnou autoritu. Narovinu si ji ale ani nezasloužil. Vůbec mi tam všichni přišli takoví namalovaní. 16 žlutých a dvě červené karty mluví za vše.
Skutečná hra byla vidět až těsně před koncem, kdy byl vyrovnaný stav a naši už tušili, že jsou v háji. Kdyby takto hráli od začátku, nemuseli jet domů. Navzdory tomu, jaká je dnes fotbal fraška, jsem jim fandila, ale to, co oba týmy předváděly, bylo šílené.
Jakoby hráli poprvé a neznali pravidla. Ubohé fauly, za které by se měli stydět, střídaly pokusy o hrané fauly, za které už by měli dostávat automaticky červenou kartu. Přestali by to dělat! Tu ale dostal hned na začátku jen jeden z našich, takže jsme hráli celou dobu v oslabení.
První polovina nic. Ve druhé polovině každý tým jeden gól a po tom, co Turci vyrovnali, už se jen váleli po zemi, snažili se upozorňovat na každou blbost a rozčilovali se, že sudí nereaguje. Nebylo se čemu divit. Nemá oči všude a videorozhodčí jako by tam nebyl. A tak aspoň schválně protahovali hru, za což si jejich gólman nakonec vysloužil žlutou kartu.
Jejich dva góly by měly být ve skutečnosti jen jeden. Nerozumím totiž tomu, že ve férovém sportu může platit gól zraněnému brankáři, který na své zranění předem upozornil a nemohl kvalitně bránit. Náš si totiž vykloubil rameno těsně před inkasovanou první brankou. Byl to smutný pohled.
Mnohem smutnější ale byla strnulost našeho týmu, který se dlouhou dobu nehýbal, neprojevoval. Zajímavá byla taky snaha Turků útočit furt jen z jedné strany. Možná to z druhé neumí. Naštěstí to bylo zrovna z té, kde jsme měli opravdu silnou obranu, takže ze všech těchto střel vyšli poražení. Pro nás dobrý, ale působilo to jak Einsteinova teorie bláznovství.
Vážně nechápu, na co byli Turci nakonec tak pyšní. Prakticky celý zápas hráli v přesile a dali jen dva ubohé góly, z nich jeden zraněnému brankáři. Z toho se vážně někdo raduje? Za mě to byla jejich maximální potupa. Tím ale nechci být na straně našich, protože to, co si dovolili k hlavnímu rozhodčímu po zápase, bylo víc než nesportovní a všechny karty, které tam pak lítaly směrem k naší lavičce, si zasloužili. A já šla spát fakt otrávená.
Můj čtyřletý syn by chtěl taky hrát fotbal a já myslím, že v tom bude excelovat. Když se mu nechce jít, simuluje, že ho bolí nožičky, když se mu nechce běhat, tak ho bolí bříško nebo hlavička. Sedne si na zem a nic s ním nehne. Myslím, že než vyroste, bude přesně takto vypadat fotbal.
Roky se dívám na rugby, kterým většina fotbalistů opovrhuje, ale rugby je neuvěřitelně férový sport. Tak férový, jak si fotbalisti neumí vůbec představit. Je tvrdý sám o sobě, tak všichni dbají na bezpečnost ostatních. Videorozhodčí má obrovské slovo a může kdykoliv zastavit zápas a vrátit ho zpátky, tím mnohdy i změnit skóre. Rozhodčí je Bůh, se kterým si nikdo nedovolí diskutovat.
Fotbal je oproti tomu jen sranda, kde si hráči snaží vzájemně co nejvíc ublížit tak, aby jim to prošlo.
O chování fanoušků se raději nebavit. Bučení, pískání a negativní atmosféra z obou stran a celou dobu. Kelímky a papírové obaly létající až na hřiště. Žádná úcta k hráčům a vůbec k ničemu. A pokud mi chce někdo tvrdit, že je toto ta správná atmosféra, tak se nedivím, že se z fotbalu stalo to, co z něj je.
Už si ho zase dlouho nepustím.
A jak se vám líbil tento zápas a jak vnímáte novodobý fotbal?
