Článek
„Běž do pi*e!“ rozlehlo se na dětském hřišti mezi paneláky směrem k jedné mamince po tom, co se už hodnou chvíli přetahovala s asi desetiletým synem o psa. Vypadalo to, že se o něj klučík dostatečně nestaral a máma byla neoblomná. Až tak, že se kluk neudržel a poslal ji do oněch míst. Naštvaný a se slzami v očích pak odešel na druhou stranu hřiště a máma, krom prohození něčeho ve smyslu, že toto už bylo moc, neudělala vůbec nic.
To já v tu chvíli měla pocit, že bych ho snad i doběhla, abych mu jednu flákla. Živě si totiž pamatuju moment, kdy jsem si něco podobného v pubertě dovolila já a skončila jsem pod stolem s uchem rudým jak ruská vlajka. Po chvíli mi ale přišlo, že zareagovala správně, když mu nechala možnost se vyjádřit bez toho, aby to hrotila, protože musela vědět, jak by to pokračovalo.
Děti používají sprostá slova úplně stejně jako dospělí. Vypadnou z nich v momentě, kdy už si neví rady. Argumenty došly a tento je poslední. Vlastně je to výkřik do tmy. Snaha o to, aby máma pochopila, že její dítě potřebuje dělat věci jinak.
Nevím, co v tu chvíli jelo v hlavě té mámy. Může se z toho zdát, že jí kluk přerůstá přes hlavu, ale taky to může znamenat, že společně vytváří to nejpevnější pouto do budoucnosti. Co by se stalo, kdyby mu jednu flákla? Okolí by to kvitovalo, samozřejmě, byla to i moje prvotní myšlenka, ale to neznamená, že je to tak správně.
Facka na veřejnosti před cizími lidmi je ponižující. Pro každého. Desetileté dítě už je velká osobnost a v plném psychickém vývoji. Takové ponížení by ten klučík odpouštěl mámě hodně dlouho, jestli vůbec, a při pokusu o sblížení v budoucnu by nad nimi viselo jak Damoklův meč. Je to prostě věc, která jde odpustit, ale nejde zapomenout.
Takže to sice může vypadat, že z toho máma vyšla poražená, ale může to být taky jen o tom, že je kluk emocionálně nestabilní, potřeboval upustit páru a tím se zklidnit. V tu chvíli je máma hrdina, protože mu to umožnila. Za nějakou chvíli už se spolu zase normálně bavili. Popravdě toto se moc nevidí.
Většinou si rodiče hájí své vlastní postavení, protože co by na to řekli lidi, že jo. Řeší věci tak, aby oni nebyli poníženi a i za cenu ponížení svého vlastního dítěte. Ale je opravdu důležité, aby rodič vždycky vyhrál, měl pravdu a vyšel z toho bez šrámu, aby lidi neřekli, že svoje dítě nezvládá?
Kdyby ta máma mermomocí vyhrála, odnesl by si obrovský šrám nejenom kluk, ale i jeho důvěra a jejich vztah. I dospělý se s takovým ponížením vyrovnává blbě, natož dítě, navíc takové, které emoce vedou až k tomu, že mámu (nebo kohokoliv jiného) pošle někam.
Co se v tu chvíli vlastně stalo? Nebylo to náhodou tak, že přes to, jak to vypadalo, nakonec jen milující máma ochránila svého syna?
Znáte to… Přestože jste byli ve výchově důslední - dodrželi jste sliby, dodrželi jste zákazy, dělali jste dohody, už jste se radovali, jak to s dětmi krásně zvládáte, jste to nakonec zase nezvládli. Často z toho vychází, že jediné, v čem jste důslední nebyli, bylo uplatnění síly. Ale opravdu je síla něco, v čem by měl být rodič důsledný?
Někdy se v těch správných cestách dost ztrácím a musím nad nimi hodně přemýšlet, ale je to fajn. Díky tomu vím, že nemusím své děti zbít, abych se necítila blbě, až mě pošlou někam. Jestli to nakonec dokážu, je ale ve hvězdách.
