Článek
Nedávno mi moje kamarádka rázně připomněla, že děti musí následovat své rodiče, ať jdou kamkoliv, a na slovo musí dala nezvykle silný důraz. Samozřejmě byla řeč o dětech, co ještě žijí doma. Konkrétně o těch našich, které příští rok čeká stěhování do zahraničí. Ale i kdyby šlo jen o stěhování do vedlejší dědiny, byli bychom v této věci stejně opatrní. Zažila jsem totiž dva příběhy, které mě i po letech varují před tlakem na děti a sebestřednými rozhodnutími.
Ten první se mi vybavil před pár dny, kdy jsem zvedla zvonící telefon a v něm se ozvala maminka mého nejlepšího kamaráda. Zemřel před víc než dvaceti lety při autonehodě i se svou ženou. Zůstalo po nich jen miminko. Ale mohl zemřít už mnohem dřív a úplně jinak.
Poznala jsem ho, když se přistěhovali z vedlejšího města. Jeho rodiče se rozvedli. U nás ho čekal nový domov a taky otčím. Bylo mu šestnáct a byl naštvaný na celý svět. Tato změna ho vytrhla z prostředí, které znal a cítil se v něm bezpečně. Měl tam kamarády a městský styl života. Bylo kam jít a co dělat. Teď byl na dědině a úplně ho to zlomilo. Až tak, že začal fetovat.
Ze začátku jsem to brala jako něco, co je pro něj nové a zase ho to přejde, ale brzy mi došlo, že pokud nepřestane, zemře. A tak jsem hledala způsob, jak ho z toho dostat. Našla jsem ho spíš náhodou, když jsem mu vyjmenovávala, jaké důsledky to může mít. Jedním z nich byla neplodnost a to ho zasáhlo natolik, že ze dne na den přestal.
Když se nad tím dneska zamýšlím, jeho ještě nenarozený syn mu tehdy zachránil život. Respektive mu daroval pár let navíc, aby se mohl narodit.
Jejich příběh byl poučný, ale řekněme, že by trvalo dlouho, než by zemřel. Druhý příběh je o dost radikálnější.
Je o dívce v pubertě, jejíž máma byla už několik let sama. Rozhodla se prodat byt a odstěhovat se do domečku na ještě menší dědinu, než byla ta naše. Nicméně dědina jak dědina. Nezdálo se to být jako problém. Ale byl.
Pro tuhle holku bylo odtržení od kamarádů natolik zásadní, že se tam chytla špatné party. A zatímco v bývalém domově byla bezproblémová, stala se najednou problémovou. Tvrdá depresivní muzika typu Nirvana jí začala zatemňovat duši. Chodila s obarvenými vlasy, zahalená v černé a byla až nezdravě hubená. Všechno na ní viselo a její bílý obličej trčel z černého hávu jak hlava smrtky.
Jen pohled na ni člověka děsil a do toho se přidaly drogy. Kde k nim přišla na tak malém místě, těžko říct, ale dovedly ji až do stavu, kdy si jednoho dne sáhla na život. Její sestra ji našla na podlaze předávkovanou prášky.
Je to asi to nejhorší, co se může mámě stát. Že svým zdánlivě banálním rozhodnutím dostane dítě do stavu, kdy už nechce žít. Jejich život se tenkrát zhroutil, ale mělo to svůj význam. Holka přežila a mohla si něco uvědomit. Začala se léčit i z anorexie a nakonec žije plnohodnotný rodinný život.
Jak málo ale chybělo, aby to bylo v obou těch příbězích jinak. Aby na takové věci, jako je obyčejné a naprosto podceňované přestěhování se a následování rodičů, vyhasly životy dětí. Protože ono se to opravdu děje.
Osobně si nemyslím, že následovat rodiče je povinnost dětí v tom smyslu, že by se jich nikdo neměl ptát. Naopak mi přijde úplně přirozené toto i s malými dětmi diskutovat a dát jim možnost se vyjádřit a vyjevit své obavy. A čím větší dítě je, tím spíš. My se s dětmi na stěhování připravujeme už víc než rok, přestože ještě skoro rok budeme tady.
Pokud stojíte na prahu podobně zásadních rozhodnutí, nenechejte se ukonejšit myšlenkou, že to bude bez problémů, aniž byste o tom s dětmi mluvili. Nemusíte na to být ani sami a ve skrytu duše doufat, že to děti nějak zvládnou. Nějak totiž neznamená dobře. Můžete jim ale aktivně pomoct, být v tom spolu a mít jistotu.
Když se jich zeptáte, hodně se toho dozvíte. I když budou třeba ze začátku proti, protože si to nebudou umět představit, právě vaše představa a to, co vy v tom vidíte pozitivního a na co se těšíte, jim pomůže uvidět nový směr.
Pak společně můžete, podobně jako my, řešit jak zachovat spojení s kamarády, jakým způsobem by se chtěli vzdělávat, co kroužky, začít se učit nový jazyk nebo se jednou za čas jet podívat na místo, kam se budete stěhovat. Potom jim pomoct najít nové kamarády, socializovat se a zapojit je do tamní komunity.
Shrnuto a podtrženo, není dobré nechávat děti napospas osudu. Oni potřebují být součástí dění a ne jen koulí u nohy. Potřebují cítit zájem, pozitivní emoce a těšit se. Některé mají schopnost přizpůsobit se přirozenou, jiné potřebují pomoct.
Jestliže v tuto chvíli netušíte, jaké děti vlastně máte a jak vidí svou novou životní situaci, není nic snadnějšího, než se začít zajímat.
Chtěli jste mít přece osobité děti a ne tupé ovce, co vás budou následovat bez názoru a otázek.
