Článek
Moje šestiletá dcera se odjakživa bojí psů, aniž by jí k tomu dali důvod. Jejich blízkost jí prostě nedělá dobře a dekórum si dokáže zachovat pouze v případě, že jsou v bezpečné vzdálenosti. Jenomže žijeme na sídlišti, kde je jich snad víc než lidí, takže vyhnout se jim není v našich silách. A tak ji na ně aspoň včas upozorňujeme, abychom předešli panice. Reakce lidí jsou ale často prazvláštní a nepochopitelné.
„No to je hrozné,“ pronesla na její účet starší paní, která měla na volno puštěného velkého černého psa bez náhubku. Když jsem je uviděla v dálce na chodníku, zastavila jsem se i s dětmi a čekala, až si psa připne. To sice udělala, ale držela ho volně, takže se malá na úzkém chodníku necítila dobře a schovávala se za mnou.
Paní měla evidentně potřebu se projevit a svou poznámku si nedokázala odpustit. Jenomže na strachu přece není nic k opovržení. Každý se něčeho bojí a pokud si teď řenete, že vy ne, tak si něco nalháváte. I ti největší a nejsilnější chlapi mají své strachy, natož děti.
Malé děti mají od určitého věku spoustu různých strachů. Od strašidel až po běžné věci, jako jsou vysavač nebo třeba zvířata. Některé se postupně vytratí, jiné zůstávají. Faktem ale je, že každý člověk se něčeho bojí. Proto mě zaráží, že máme jako dospělí tendenci dětské strachy zlehčovat. A o to víc, když je dítě jen o něco málo větší než zvíře, kterého se bojí.
Opravdu bychom zůstali všichni nad věcí, kdyby před námi běžel jen tak navolno třeba kůň a majitel by jen nezúčastněně pronesl, že je hodnej a nic neudělá? Myslím, že ne. Všichni si nejspíš uvědomujeme, že ani člověku do hlavy nevidíme, natož zvířeti. Ujištění, že je zvířátko hodné, je v tu chvíli k ničemu.
Znám lidi, co jsou dospělí už hodnou řádku let a nejsou schopni otevřít ani časopis, když je v nich fotka pavouka, hada nebo třeba klauna, který je děsí. Vědí, že se jich nemusí bát, že jim nic neudělají, přesto je to pro ně nemyslitelné.
Tak kde se v nás dospělých bere ten pocit, že děti se nemusí bát? Proč z nás padají věty jako Neboj se, on ti nic neudělá. Nebuď jak malej, proč se bojíš? Nemusíš se bát!
Protože jsme je slýchali od našich rodičů.
Dětské strachy a pláč jsou věci, které rodičům nebývají příjemné. V očích nás dospělých ukazují na naši slabost a to se nenosí. Proto po dětech chceme, aby své strachy potlačovaly, bez ohledu na následky a děláme to automaticky. V důsledku toho nám o nich ale přestanou říkat a začnou o nich lhát stejně, jako to děláme my.
Možná znáte strachy svého životního partnera, ale víte čeho se bojí vaše dospívající nebo dospělé děti, vaši kamarádi, spolupracovníci… ? Nejspíš ne, protože o tom se nemluví. Každý chlap je geroj a žena supermanka. Proč? Protože už od mala slýchali věty jako Neboj se, on ti nic neudělá. Nebuď jak malej, proč se bojíš? Nemusíš se bát! A tak si to neseme generacemi jak mor, protože všichni reagujeme stejně. Jenomže nemusíme.
Můžeme začít tvořit nové generace dětí a dospělých, pro které bude strach přítel a ukazatel, že jsou zdraví, že jejich vnitřní obranný systém funguje a dává jim signály. Všechno, co v životě nepřijímáme nám dává podněty s tím pracovat a rozvíjet sami sebe.
Naštěstí jsem si velmi brzy uvědomila, že je vlastně v pořádku, že se moje holčička bojí něčeho cizího, co nezná a o čem neví, zda tomu může důvěřovat. A protože z lidí samozřejmě celou dobu cítí, že podle nich je její stach neopodstatněný a není v pořádku, vysvětlila jsem jí, proč v pořádku je. Že ji její strach chrání a že s ním může začít pracovat.
Po pár dnech za mnou přišla a řekla mi, že babiččnina pejska se nebojí, protože je babičky a až bude mít svého, tak se ho taky bát nebude, protože bude její.
Stalo se, že se nazeblokovala, protože jsem jí k tomu nedonutila starými známými větami, které slýchá od cizích lidí. Zjistila jsem, že velkou roli v práci s dětským strachem hraje důvěra, která je alfou a omegou pokroku v tak choulostivých věcech, jako je pro nás všechny náš strach.
Takže pokud řešíte jakýkoliv strach vašich dětí, buďte těmi, kterým můžou důvěřovat. Těmi, kteří je budou držet za ruku, až se rozhodnou poprvé postavit svým strachům a ujistí je, že je v pořádku to napoprvé nezvládnout. Těmi, co je podpoří, ale nebudou k ničemu nutit a hlavně těmi, kteří nedovolí strachu ovládnout je na celý život.
Dejte jim svobodu se bát a oni se vám odmění svou odvahou se svým strachům postavit. Sami si najdou způsob, když budou vědět, že je podržíte, že vám můžou důvěřovat.
Umění ovládat své strachy je přirozená schopnost malých dětí. Pozorujte je a oni vám ukážou, jak můžete zvládnout ty vaše.
