Článek
„Kdes byla, že spadl? Cos dělala? Jak to, žes ho nehlídala? Podívej se, jak je dodřený,“ spílá mladá maminka malé holčičce na hřišti.
Ještě před pár minutami si bezstarostně povídala na lavičce s kamarádkou, dokud ji z toho nevytrhl hysterický pláč mladšího chlapečka. Chudák seděl na zemi s odřeným kolínkem a ona, místo aby ho vzala do náruče a konejšila, první nadávala sotva šestileté dceři, co ho měla hlídat. Snažila se, ale taky si hrála. Hošík se rozběhl, zakopl a spadl.
„Ale, maminko,“ snaží se holčička obájit se slzami v očích, jenže máma jí nedá šanci cokoliv říct. A tak po pár pokusech nakonec sklopí oči, svěsí hlavičku a smutně odchází. Co jí v tu chvíli asi běží hlavou?
A máma za ní huláká: „Kam jdeš? Nikam nechoď. Pojď ho hlídat!“
Pokud chodíte s dětmi na hřiště, určitě vám tato scéna není cizí. Z pohledu nezúčastněného pozorovatele si pak člověk říká Jak něco takového měla ta malá uhlídat? Toto přece neuhlídá ani matka. Ale z pohledu matky, která si chtěla v klidu popovídat s kamarádkou, je to nechtěná komplikace, která se nemusela stát, kdyby holka hlídala pořádně. Zapomíná ale na jednu věc.
Děti nejsou chůvy
Děti by neměly hlídat své mladší sourozence a už vůbec by na ně neměla být kladena jakákoliv zodpovědnost za jejich zdraví, protože ony samy mají svého zákonného zástupce, který za ně zodpovídá až do 18 let. Jsme to my - rodiče. Mají to tak všechny děti, tudíž i všichni jejich sourozenci.
Bohužel ale mámy s příchodem dalšího dítěte berou svým starším dětem dětství až moc často. Přitom pomoc s čímkoliv by měla být pro dítě vždycky dobrovolná a dobrovolnosti předchází otázka: Chceš? nebo Můžeš?
„Mohla bys mi podat kapesník, prosím?“ ptám se své tříleté dcery při kojení jejího mladšího brášky. Nedávno jsme se vrátili z porodnice a ještě nemám všechno zautomatizované. Sem tam něco zapomenu a teď bych potřebovala její pomoc.
„Ne e,“ zní odpověď, kterou jsem tak trochu čekala, protože jsem ji vytrhla z hraní.
„A proč ne?“ nevzdávám se.
„Protože nechci,“ má ve věcech jasno už takto malá holčička.
„Ale já bych potřebovala tvou pomoc. Můžeš mi pomoct, prosím?“ zkouším naposledy štěstí. Někdy se chytí, jindy ne. No co, když se narodila ona, taky jsem žádného podavače kapesníků neměla a zvládla jsem to.
Takováto a jim podobná řešení u nás byla před lety na denním pořádku. Někdy mi dcera pomohla, ale častěji ne. Měla něco důležitějšího a mě ani nenapadlo, mít jí to za zlé, přestože by mi to moc pomohlo. Prostě jsem vstala a zařídila si, co jsem potřebovala. Když byla miminko ona, nebyl tady nikdo, kdo by mi pomohl. Tak proč bych teď měla využívat ji?
Děti nejsou sluhové
Když jste si kdysi v minulosti plánovali děti, určitě jste primárně nepřemýšleli nad tím, jak to bude fajn, až budou větší a budou vám nosit kapesníky. Co se teda stalo, že to po nich teď dokážeme striktně vyžadovat a častokrát jim i vyčítat nebo jim nadávat, když nechtějí? Zpohodlněli jsme! Je to tak pro nás jednodušší.
S prvním dítětem je všechno nové a všechno máme chuť zvládat, protože jsme se na miminko těšili a netušili jsme, do čeho jdeme. Když už jsme ale byli v tom, museli jsme se postarat. Převážnou část dne nám neměl kdo pomoct, tak jsme to prostě zvládly samy. Jenomže teď už je tady ta malá osůbka, která se projevuje rozumem a ledacos už umí. Tak proč si to neusnadnit a nevyužít toho? Nevyužít ji!
A přesně o to jde, když trváme na pomoci dětí. Využíváme je. A to je jen malý krůček od toho, začít je zneužívat.
„Proč mi to nepodáš? Počkej až přijde tatínek a všechno mu řeknu,“ máme tendenci zastrašovat.
„Když mi to nepodáš, nedostaneš to lízátko, co chceš,“ někdy i vydírat.
„Prostě mi to podej a hotovo. Proč? Protože jsem to řekla,“ snažíme se i ovládat.
Přitom nic z toho by se ve chvíli, kdy nám dítě nechce pomoct, nemělo dít. Nikdo nemá povinnost komukoliv s čímkoliv pomáhat. My to taky neděláme, když nechceme. A když podlehneme podobnému tlaku, stáváme se slabšími. Naše děti ale chceme mít silné. Aby takové mohly zůstat, potřebujeme přestat používat veškerou manipulaci a nechat je o věcech rozhodovat.
Učí se tím nejen vnitřní síle, ale i odpovědnosti za svá vlastní rozhodnutí. Zjistí, že ne vždy se rozhodnou správně. Třeba, když pak vidí naprosto vyčerpanou mámu plakat, jen kvůli kapesníku. To pak jdou, prostě ho přinesou a ještě jí i slzy osuší. Učí se vidět následky svých činů a mají možnost je napravovat.
Vím, že tento přístup není každému vlastní, ale tím, že dětem rozkazujeme, nebo se je snažíme ovládat, jim bereme možnost učit se velkou spoustu důležitých věcí. Nejrychleji se učí hrou, ale pokud jim dáváme zodpovědnost za druhé, obíráme je o čas na hraní a klid, který by v dětství měly mít.
Hraní je pro děti nejdůležitější činnost. Díky své fantazii při něm navštěvují různé světy a prožívají dobrodružství. Když po nich zrovna v těchto momentech něco chceme, stačí jen chvilku počkat, až si přestanou hrát. Pak jsou zase ochotné spolupracovat.
Potřebují trpělivost a vlastní tempo. Když jsou malí, nedokážou na akutní věci reagovat dostatečně rychle a stejně si je nakonec musíme udělat sami. Nebylo by teda lepší s tím předem počítat? Nemuseli bychom se pak stresovat, že nám dítě nepomůže, nebo že nepohlídá sourozence.
Prostě přestaňme být pohodlní a dělejme věci stejně, jak jsme je dělávali, když jsme starší děti neměli.
Pečovat o jiného člověka je velká zodpovědnost, kterou kolikrát neunesou ani dospělí. Jak teda můžeme chtít něco takového po dítěti?
