Článek
Je večer posledního listopadového dne a já ukládám dlouhou nemocí znavené děti do postýlek. Obě na mě upírají své krásné oči a po stopadesáté se utvrzují v tom, že jsme nezapomněli na adventní kalendáře, po kterých touží už několik měsíců. Od chvíle, co je poprvé uviděli v hračkářství. Holčička ten od Baby Born a chlapeček s autama Majorette. Jak jinak.
Samozřejmě je máme už pár dní doma a čekají jen, až je zítra ráno nadšeně objeví v obýváku na stole a otevřou první okýnko. Co v něm asi bude? Mělo by to být něco, co ty malé broučky motivuje čekat do nového dne, než si budou moct otevřít další. A něco takového, co je motivuje vydržet dlouhých 24 dní, než budou mít celou sadu.
Jenomže to se nestalo.
Přestože nadšení z nich bylo ráno veliké a kalendář pro panenku sliboval dvě sady oblečení a kopec doplňků pro miminko, v první okýnku byla jakási papírová kartička. Špatný tah Baby Born, ale máš štěstí. Moje sedmiletá dcera je úžasná a vděčná, takže ji s láskou přitiskla k srdci a byla i za ni ráda. Hlavně, že kalendář má. Ale její miminko sedělo na sedačce a nic se na něm nezměnilo. Tiše jsem pozorovala, jak se na něj smutně dívá.
Čtyřleťák měl větší štěstí a hned z prvního okýnka vytáhl autíčko. Jásal nad ním, jako by bylo jeho první. Bylo krásné, žluté, kovové, ale vlastně nevěděl, co s ním. Sada slibovala několik autíček a k nim zimní doplňky a nástavce včetně sněhového můstku na skákání. Ale nic z toho neměl. Jezdil s autíčkem po prázdné dráze a já si říkala, že za ty peníze je té radosti jaksi málo.
Dívala jsem se na ně a viděla, že to není to, co jsem očekávala a evidentně ani oni. Dát si každý den kousek čokolády je v pohodě, ale čekat tři týdny na kompletní sadu, aby si s ní mohli na Štědrý den hrát, mi přišlo na prd. Vždyť na Štědrý den dostanou jiné hračky.
Podívala jsem se na mého muže, který evidentně viděl to samé a aniž bych cokoliv řekla, tiše přikývnul. A pak jste měli vidět to štěstí, co zavalilo celý náš byt, když jsem se zeptala, jestli si to chtějí rozbalit všechno. Za pár minut už bylo miminko celé v novém a autíčka se sobím parožím a santovskou čepičkou skákaly na můstku.
„Maminko, dívej, tady je ještě toto…“ Až jim z toho všeho přecházel zrak. A my s tátou jsme stáli ve dveřích a jen tiše zamáčkli slzu.
Toto je to, co mají dárky přinášet. Neskrývanou radost, ne skrývané zklamání.
I oni sami si to určitě představovali jinak. Oba věděli, co je kalendář, a že budou muset čekat, ale když to přišlo, nebylo to takové, jak si představovali. A měli štěstí, protože to nebylo ani takové, jak jsme si představovali my.
Ani ve snu nás nenapadlo, že v tom někdo může vidět něco, jako je neschopnost dětí překonávat v budoucnu překážky. Ale stalo se a mě v tu chvíli napadlo jen A to jako nestačí, že čekají celý rok na Ježíška?
Mají k tomu mít ještě rodiče, co si hrají na principy a v předvánoční čas, který má přinášet hlavně pohodu a radost, striktně trvají na tom, že se věci musí dělat nějak, protože to tak někdo řekl nebo vymyslel?
Nevím, jak to máte vy ostatní, ale mě je úplně jedno, co po mých dětech chtějí cizí lidé. Důležité pro mě je, aby byly šťastné. Protože jen šťastné děti vyrostou ve šťastné dospělé a budou šířit štěstí dál mezi své přátele, spolupracovníky a hlavně rodinu.
Mou snahou je vychovat děti tak, aby byly prospěšné naší společnosti. Nevidím důvod, proč by je netrpělivost měla dělat slabými. Navíc, když jsou pokorní a ani slovem nenaznačili, že by jim čekání nějak vadilo. Ale dívám se a vidím, a protože chci, aby byly dobrými lidmi, snažím se je tak vést.
A vážně si nemyslím, že principialismus je k tomuto cesta.
Navíc by si člověk měl uvědomit, co od svých dětí vlastně chce, protože pokud chtěli mít například moji rodiče silnou dceru, povedlo se jim to. Měli by být spokojení a mělo by se jim to líbit. Jenomže jsem silná až tak, že si nenechám mluvit do života a ani do výchovy svých dětí, a to se jim zas až tak moc nelíbí.
A protože já až tak silné děti nepotřebuju, klidně se můžou radovat z celého adventního kalendáře hned první den.
