Článek
Toto téma se mi vybavilo s jednou větou z minulého článku, kterou jsem slyšela už před lety od jisté maminky na účet její dcery. Tehdy neudržela své emoce a přímo přede mnou na ni zahřměla: A na co bych jako měla být pyšná? Vždyť jsi v životě nic nedokázala! Ve skutečnosti to ale znamenalo, že nedokázala to, co si pro ni její maminka vysnila, když byla ještě malá holčička.
Rané dětství bývá často doba, kdy se ve svých dětech vidíme a úplně jasně vnímáme i jejich zářivou budoucnost. Jenomže pak se ukáže, že je holka spíš po tátovi nebo babičce a o nic z toho, co by pro ni bylo v našich očích nejlepší, nestojí. Jde jiným směrem, a ať pak dokáže cokoliv, nikdy to není dost.
Vyrůstala jsem na malém městě v přízemí sedmi bytovky, která byla plná holek okolo mého věku. Byly jsme super parta a venku si užívaly spoustu her a srandy. O to víc mi vadilo, když jsem téměř každý večer slyšela mámu jedné z nich, jak na ni v nejvyšším patře baráku hystericky řve, že je blbá a bude z ní exkrement. Měla totiž svou utkvělou představu o dceři vysokoškolačce a bylo jí jedno, že je pro ni díky tomu škola trauma.
Tuto kamarádku zachránil bráška, který se narodil a stal se novou nadějí. Její matka se smířila s tím, že je holka průměrná a nechala ji být. Soustředila se na syna a všechno začalo znovu. Dopadlo to tak, že kluk dospěl, na vysokou se sice dal, protože na to měl, ale nedodělal ji, jelikož ho učení nebavilo. I to se může stát.
Tou dobou už jsem jejich rodinu ztratila z dohledu, takže nevím, jak moc je jejich maminka zklamaná. Jediné, co vím, jsou vzpomínky mojí maminky na dobu, kdy jejich malou dceru hlídala a byla z ní na mrtvici, protože si neuměla sama hrát. Myslela si tehdy, že je divná, ale s odstupem času je dost dobře možné, že se holčička jenom bála, aby něco neudělala špatně. Protože ambiciózní rodiče děti formují od malička.
Tento příběh je názorným příkladem, jak je úplně jedno, jakou budoucnost našim dětem malujeme a co si pro ně přejeme. Pokud to není jejich skutečná cesta, dokážou ji následovat jen velmi krátkou dobu. Jen do chvíle, než si uvědomí, že to, po čem touží a o čem sní, je něco úplně jiného a jinde.
Pokud se vám podařilo vysnít si pro své děti budoucnost, které nakonec dosáhly a naplňuje je, měli jste obrovské štěstí. Většinou to tak nefunguje. Tento nesoulad pak vyvolává v dospívání konflikty a my marně přemýšlíme, proč si s vlastními dětmi tolik nerozumíme. Přitom jen stačí se otevřít jejich touhám. Pozorovat je a podpořit ve věcech, co je baví. Je přece jedno, jestli z nich bude úspěšný automechanik, kuchařka nebo právník či lékařka. Peníze jsou jen pozlátko. Ještě nikdy nikoho skutečně šťastným neudělaly.
Právě pocit štěstí a naplnění našich dětí by pro nás měl být nejdůležitější. Že dělají, co je baví, protože jen tak můžou dosáhnout dlouhodobého úspěchu. Je problém, když mají lidé úspěch v oboru, který je nebaví. Nutně se po čase dostaví pocit vyhoření a konec. Tak jak zkrachují v práci, zkrachují nakonec i v životě a dá jim velkou spoustu práce vyškrábat se zase zpátky na vrchol.
Vina pak padá převážně na rodiče a jejich potřebu trvat na tom, aby z jejich dětí bylo něco, co je nakonec dostalo až na dno. Přitom celou dobu mohli sledovat signály, které jejich děti vysílají, aby jim ukázaly, že věci nejsou v pořádku. Tyto rodinné vztahy většinou pokulhávají a jsou narušovány odstupem dětí nebo i výčitkami.
Pokud jim to není od přírody dané, nemůžou naše děti kráčet v životě cestou, kterou jim my rodiče vytyčíme a nemůžou ani dosahovat úspěchů, kterých jsme my nedosáhli. Buďme k sobě upřímní a popravdě si odpovězme, jestli naše dítě opravdu baví sport nebo obor, který navštěvuje. Jestli jsme už náhodou neslyšeli, že se jim tam nechce, že je to nebaví, a že by raději dělali něco jiného.
Protože když člověk dělá, co ho baví, stoupá mu hladina hormonu štěstí. Je spokojenější, zdravější a i úspěšnější. Všichni to přece známe. Tak proč to nedopřát těm, které nejvíc milujeme - našim dětem?
