Článek
Na podzim, když před okna padne mlha, zezlátne listí a vzduch má lehce mrazivý dech, začínáme vzpomínat na naše milované zemřelé. Blíží se dušičky a my do nich dáváme tolik lásky, vzpomínek a energie, že nás to může vrátit zpět.
Byl to úplně nevinný telefonát. Volala mi matka mého zemřelého kamaráda a požádala mě o pomoc s kontaktováním jeho syna. Je sirotek už přes dvacet let a já si na něj často vzpomněla, ale nikdy jsem ho neviděla a ani mě nenapadlo ho hledat. No a teď jsem na něj dostala telefonní číslo, které nikdo nezvedal.
Vzala bych si ho, kdybych věděla, co mě čeká? Těžko říct. Na jednu stranu to bylo bolestné, ale na druhou stranu zase krásné.
Jakmile zareagoval na mou zprávu, spustil ve mně nekonečno živých vzpomínek na jeho tátu. Milovala jsem ho, byla s ním několik let ve vztahu a chtěli jsme se vzít. Nakonec jsme ale zjistili, že jsme si větším přínosem jako přátelé. Od té doby jsme si kryli záda. Až do chvíle, kdy na něj sáhla smrt. A teď jakoby mě někdo vrátil v čase. Po dvaceti letech, kdy už jsem si na něj vzpomněla jen zřídka, se mi znovu spustil proces truchlení.
Asi víte, že má mnoho fází, nejspíš už jste jimi někdy prošli. Celou dobu jeho průběhu se neustále střídají a prolínají. Chvíli je to bolest ze ztráty, pak zase popírání toho, co se stalo, naštvání, deprese, pocit bezmoci, až se člověk nakonec stejně dobere k tomu, že se s tím prostě musí smířit, ať chce nebo ne. Toto trvá různě dlouhou dobu a každý ji prožívá jinak.
Samozřejmě jsem tímto vším po jeho smrti prošla i já, ale nenapadlo mě, že se to může objevit znovu. Věřila jsem, že už je to za mnou a život jde dál. A taky šel. Až do tohoto dne, kdy mi jeho syn odepsal a já znovu začala prožívat všechno to neštěstí.
Vzpomínky byly tak živé, jakoby se to stalo včera a pocit ztráty nejlepšího přítele rval mé srdce na kusy. Zase jsem po večerech brečela do polštáře a toužila ho ještě jednou vidět a říct mu, jak moc pro mě znamenal.
Teď už vím, že se toto může stát i vám. Co v takové chvíli dělat?
To, co jsme dělali před tím. Prožít všechno, co je třeba, abychom své srdce zase uzdravili. Neupínat se na bolest, ale nacítit všechnu tu lásku a radost, kterou nám přinesl život s naším milovaným zemřelým. Protože vzpomínky jsou krásné, ale časem blednou. Proces znovu-truchlení umožňuje, zase je vzkřísit, vidět v barvách a prožívat v pocitech.
Asi bych nedoporučila chodit tomu naproti, ale pokud se vám něco podobného stane, vytěžte z toho všechnu lásku, co jde. Můžete se tak se svým zemřelým spojit a rozloučit se.
Znovu-truchlení je totiž v něčem úplně jiné, než to po jejich odchodu, protože jsme tehdy došli až do poslední fáze a jsme smíření s jejich ztrátou. Přestože se spustí, nemá sílu nás ovládnout. Nezpůsobuje už paralýzu a neschopnost žít, ale umožňuje nám zase vidět jasně jejich tvář a cítit jejich vůni. Prožívat to spojení, které mezi námi bylo, když ještě žili. Znovu žít tím krásným, co nosíme hluboko v našem srdci.
Pokud se vám něco takového stane, nemějte strach. To se k vám jen vrací lidé, které jste milovali, a kteří milovali vás.
Kouzelné dušičky vám všem.
