Článek
Přestože jsem vyrostla na dědině, nikdy jsem fotbal nijak zvlášť nesledovala. Místní fotbalák jsem měla spojený spíš s tělocvikem a nelidskou třítisícovkou, co jsme tam každý rok běhali.
Toto se ale změnilo v době, kdy jsme jako země začali ve fotbale něco znamenat, díky hráčům jako byl Jan Koller nebo Pavel Nedvěd. Byla to pro fotbal úžasná doba. Po nich jsem si dala pauzu, a když jsem se chtěla k fotbalu vrátit, následovala nepříjemná sprcha.
Byla jsem mladá holka, přesto mi na hřišti vadili nagelovaní metrosexuálové, pro které začalo být to, jak vypadají důležitější než hra. V nestřežených chvílích pak padali na trávník jak hrušky a hráli zranění, která nikdo nezpůsobil. Pak přišly na řadu jejich různé kauzy a já si začala hledat jiný program.
Naprosto mě uchvátilo ragby. Ono se říká, že fotbal je hra gentlemanů, kterou hrají chuligáni a ragby hra chuligánů, kterou hrají gentlemani. A něco na tom je.
Zážitek je už jen moment, kdy hráči ragby nastupují na hřiště. Jsou svalnatí a nabití energií. Někteří působí tlustí, ale to jsou pilíře a mlynáři, kteří mají největší sílu. Když má člověk štěstí a natrefí na zápas některé z exotických zemí, sleduje před rozehrávkou třeba novozélandskou Haku, tanec Cibi hráčů Fidži nebo tanec Siva Tau ze Samoi, je to zážitek. Toto v žádném jiném sportu neuvidíte.
A proč se říká, že je to hra chuligánů hraná gentlemany? Protože ragby na první pohled vypadá jak pouliční rvačka, ale je velmi bezpečné a má jasná pravidla, která rozhodčí přísně hlídají a i trestají. Navíc divákům nic netají. Videorozhodčí opakovaně ukazují vyžádané zákroky jak rozhodčím a hráčům na hřišti, tak lidem na stadionech i divákům u obrazovek. Je to asi nejprůhlednější a nejdůslednější kolektivní sport, jaký znám.
Co se v ragby opravdu nestává je, že by některý z hráčů diskutoval s rozhodčím o jeho rozhodnutí nebo směrem k němu nějak gestikuloval. Rozhodčí je v ragby Bůh, hráči k němu mají úctu. Komunikuje převážně jen s kapitány týmů, kteří pak informace předávají dál.
Když se někdo pokusí něco nafingovat, nikdo ho neřeší a tak se to prakticky nestává. Včera to zkusil jeden z Welšanů a protivník k němu přišel, zvedl ho zezadu ze hřiště jak hadrovou panenku, postavil ho zpátky na nohy a hrálo se dál. Hra byla energická a bojovná do samého konce a hráči Fidži na sebe můžou být hrdí, přestože se jim skóre nakonec otočit nepodařilo. Byl to skvělý a až do poslední vteřiny neskutečně napínavý zápas.
Novinkou letošního mistrovství, které se v těchto dnech hraje ve Francii, je oranžová karta. Jde o signál nad hlavou překřížených rukou, který následuje po žluté kartě a vyzývá speciálního video rozhodčího k posouzení celé situace a případné změně na kartu červenou. Už jsme to viděli a je to drsný.
Všimla jsem si taky, že proběhla změna u mlýnů, do kterých se staví osm hráčů z každého týmu a přetlačují se o šišku. Vzniká tak obrovský tlak na těla už zmíněných mlynářů a pilířů v první linii, a zřejmě z toho důvodu už míč není vhazován doprostřed mlýna, aby se o něj týmy přetlačovaly, ale k nohám vhazujícího týmu. Mlýn ho pak jen semele a uvolní ven.
Všechny změny, které v ragby probíhají souvisí vždycky buď se spravedlností, rychlostí nebo bezpečností hry, a když se sejdou dva opravdu dobré týmy, jako právě včera Wels a Fidži, je radost se na ně dívat. Člověk tam nevidí žádné ufňukánky, ale neskutečně silné a odolné chlapy.
Vím, že ve fotbale jsou peníze a lidi ho mají zažitý, ale narovinu, oproti ragby je to nuda. Věřím, že když dáte ragby šanci, zamilujete si ho. Není to drsný sport, jak se na první pohled zdá. Je krásný a podtrhuje energii, mužnost a sílu, kterou by podle mého čistě osobního názoru měli muži vyzařovat. Už jen to, že unavení po poločase a po zápase ještě běží do šaten je na ragbistech nesmírně sympatické.
Navíc životní cesty některých hráčů ragby jsou dojemné a někdy až neskutečné. Často pochází z těch nejchudších poměrů a vypracovali se až na špici. Je na nich vidět vděčnost a oddanost sportu a jejich klubu. Komentátoři jejich příběhy rádi využívají jako informace vyplňující hluchá místa ve hře, ale těch moc není. Na hřišti se pořád děje něco, co chce divák vidět. Vlastně chcete vidět všechno, protože i sebemenší detail může být důležitý.
Mistrovství světa v ragby se hraje každé čtyři roky. Je to událost, kterou můžete právě v těchto dnech sledovat v přímém přenosu z Francie vždycky večer na České televizi. Ostatní zápasy pak v sestřihu. Největšími favority jsou minulí vítězové Springboks z JAR, standardně All Blacks z Nového Zélandu, Francie a Irsko.
Dejte ragby šanci a užijte si ho. A ať vyhrají ti nejlepší.
