Článek
Před pár měsíci mé známé zemřel manžel. Bylo to rychlé a nečekané, svým způsobem to byl šok. Měla pocit, že v jejich bytě nedokáže žít a chtěla se přestěhovat. Podnikala jsem kolem toho nějaké kroky, a když jsem k ní přišla na návštěvu, řekla jsem jí jen tak mezi řečí, ať nemá strach, že jí pomůžeme. Bylo to, jako bych jí vynadala. Podrážděně se na mě otočila a odsekla mi Já žádnou pomoc nepotřebuju! Zůstala jsem jak opařená.
Oproti ní jsem mladší generace a o pomoc si říct umím. Mám dlouholetou kamarádku, se kterou jsem domluvená, že kdy se něco vymastí, můžu se na ni s důvěrou obrátit, a i ona na mě. Nenapadlo mě, že moje známá neumí přijímat pomoc. Na druhou stranu mi ale připomněla situaci, kterou jsem ve své rodině řešila před lety. Konkrétně nemocnou babičku, které bylo blbé mi říct, abych jí umyla okna nebo utřela prach a moji tetu, co se dostala do tak zoufalé situace, že ji naprosto zradila psychika a namísto radosti, že jí pomáhám, se tvářila, jako bych ji obtěžovala.
Toto jsou ale hrozně těžké situace, protože člověk nemůže pomoc vnucovat a ani pomáhat bez vidiny smyslu. Nemůžete k někomu přijít, čapnout hadr a jít umývat okna.
Jenomže já mám pomoc lidem zakódovanou v DNA. Není to nic, nad čím bych přemýšlela. Spíš spontánní akce, když je potřeba. Vždycky jsem to dělala ráda a těšilo mě, že můžu být součástí cizích příběhů. Reakce mé známé mi ale dost otevřela oči. Uvědomila jsem si, že je pravda, co nás učili ve škole - že máme pomáhat jen těm, co si o pomoc řeknou. Něco na tom evidentně je.
Nejen, že nastalá situace byla zřejmě nepřijatelná pro mou známou, nakonec byla nepříjemná i pro mě. Donutila mě přehodnotit postoj k problémům jiných lidí. Přestože jsem nikdy nečekala projev vděčnosti, na druhou stranu jsem nečekala ani útok. Takže budu obezřetnější.
Nicméně by mně zajímalo, z čeho toto vlastně plyne. Jestli je to projev hrdosti nebo třeba smutku. Těžko říct. Každopádně neschopnost požádat nebo přijmout pomoc je známka lidské slabosti a předsudků. Podobně, jako to, že pomáhat se má jen těm, co si to zaslouží.
Člověk je společenský tvor a společenství mu umožňuje i součinnost s jinými lidmi. Nemusí být na věci sám a to, že potřebuje pomoc, není žádná ostuda. Na druhé straně neexistuje nikdo, kdo by mohl posoudit, jestli si daný člověk pomoc zaslouží nebo ne. Každý jsme svým způsobem nějak zaujatý.
Je dobré umět si o pomoc bez obav říct a i ji přijmout. Nikdo totiž nemá právo nás posuzovat, zda si to zasloužíme ani odsuzovat za život, jaký žijeme. Do problémů se může dostat každý a to bychom měli mít na paměti.
Paradoxně mnohem větší problém říct si o pomoc mají ženy než muži. Když se zeptáte chlapa, většinou prostě jen řekne, co potřebuje a hotovo. Muži jsou techničtější a méně emocionální. Jsou věcní a z pomoci nedělají takovou vědu. Ale abych byla spravedlivá, umí to i ženy. Hlavně maminky, které myslí na své malé děti a to odbourává předsudky i zábrany.
Zrovna nedávno jsem posílala dvě obří krabice s oblečením po dceři jedné potřebné mamince. Protože se mě zeptala a já na tom nevidím nic špatného. Samozřejmě jsem zaplatila poštovné i balné a byla ráda, že obnošené věci ještě pomůžou. Když mi pak poslala fotku miminka v šatičkách, ve kterých měla naše malá vítání, jakoby mě vrátila do doby, kdy se narodila. Bylo to to nejhezčí poděkování a já z něj měla radost.
K lidem, co se nám snaží pomoct nebo nám pomoc nabízí, bychom měli být slušní. Protože to myslí dobře. Je to známka soucitu, nikoliv lítosti a taky víry, že ať se řeší cokoliv, zvládne se to. Pro lidi, co pomáhají, existuje jen jediný výsledek a to je situaci vyřešit, ne dlouhodobě řešit. Stojí je to čas, který nám věnují na úkor sebe sama a své rodiny.
Pomáhat lidem není snadné, ale je to o hodně snadnější, když si o pomoc sami řeknou a třeba i o způsob, jak si pomoc představují. Někdy je to materiální věc, práce, jindy peníze. Tady je asi dobré říct, ze peníze nejsou sprosté slovo, za které by se člověk musel stydět. Takže není důvod se něčeho bát. To nejhorší, co se může stát je, že vám lidé řeknou NE. A to se dá přežít.
Pokud potřebujete nějak pomoct a jen se bojíte o pomoc požádat nebo jste na to příliš hrdí, překonejte to. Prostě běžte za lidmi, o kterých si myslíte, že by vám mohli pomoct a řekněte si o to. A požádejte i ty, o jejichž pomoci pochybujete. Můžete být totiž příjemně překvapeni.
Jakmile vyřešíte problém, který řešíte, uleví se vám. Váš život zase získá barvy. A vděčnost, je taky super pocit.
