Článek
Maminka a tatínek jsou pro děti bezpečný přístav. Pro většinu, a i v dospělosti. Zpravidla spolu rodiny bývají v kontaktu a vědí, co se děje. Sledovat některé rodinné kontakty bývá opravdu zajímavé.
Kdysi jsem znala ženu, co svou rodinu opravdu milovala. Žila od ní sice daleko, ale snažila se je často navštěvovat. Pokaždé, když se od nich vrátila zpět domů, byla úplně vyčerpaná. Její maminka jí vytkla účes, líčení i oblečení hned mezi dveřmi a nepochválila nikdy nic. Ve chvíli, kdy se zmínila o svých plánech, jí dala najevo, že na to nemá a zaobalila to právě do slov Nemyslím to špatně, ale kdo jiný by ti to měl říct než tvoje matka. Tehdy jsem tu větu slyšela poprvé a zjistila, že se něco takového v rodinách fakt děje.
Jiná žena zase pro své blízké postovala novinky na sociální sítě. Byla od mládí dlouhovlasá a jednoho dne se tam objevila fotka, kde byla úplně na krátko. Slušelo jí to a i ubralo nějaké roky. Všichni přátelé ji chválili, jen její maminka se vyjádřila negativně. Samozřejmě z toho byla holka smutná. Nakonec ale zjistila, že by její máma o takový účes taky stála, jenže už si ho nemůže dovolit. V prvotní reakci ji to nějak přemohlo. Není lepší mlčet?
Jeden kluk, se zase rodičům svěřoval se svými podnikatelskými plány. Když mu došlo, že jediné, co slyší, jsou pochybnosti a zrazování, přestal. Za nějakou dobu se z něj stal úspěšný podnikatel. Přes všechnu nedůvěru si šel za svým a uspěl. Samozřejmě ale nikdy nezapomněl, že ho rodiče nepodpořili.
Paradoxem přesvědčení rodičů, že jsou tady proto, aby svým dětem říkali věci, které si podle nich jiní netroufnou, je, že říkají jen to, co chtějí. Často se vyjadřují k věcem, co pro jejich děti nejsou zase tak důležité a mlčí ve chvílích, které jejich dětem můžou zkazit život.
Dobrým příkladem jsou svatby a následné rozvody. Pak přijdou rodiče a vypadne z nich Víš my jsme ti to nechtěli říkat, ale mysleli jsme si, že to tak dopadne, protože… Proč nic neřekli dřív a čekali, až se do narušeného vztahu narodí děti a budou muset procházet rozchodem jejich rodičů? Někdy mám pocit, že narození vnoučat je pro některé rodiče důležitější než jejich vlastní děti.
Takových příběhů je spousta a třeba se dějí i vám a nebo vašim dětem. Je jedno, na které straně člověk je. Jestliže mají rodiče pocit, že nemají být na co pyšní, přestože jsou jejich děti zdravé a žijí spořádané životy, je asi něco špatně.
Už jsem slyšela od jedné maminky směrem k dceři i větu A na co bych jako měla být pyšná? Ničeho jsi v životě nedosáhla. Nakonec na ni pyšná byla, právě až se jí narodily děti. Bohužel si je moc neužila. Brzy odešla. No, nemohla na ni být pyšná celý život? Jen tak. Pro radost z vlastního dítěte. Že je a je zdravé. Vždyť je tolik párů, co nemůžou mít děti, a nebo je mají třeba nemocné - postižené a jsou pyšní na každý jejich progres.
Mám štěstí, že všechno tady toto kolem sebe vidím a slyším. Můžu to zpracovat a poučit se.
Přijde mi, že někteří si svých dětí moc nevážíme. Jakmile se narodí, uděláme si o jejich životě nějaké představy, a když se pak nenaplní, cítíme se zklamaní. Co se ale rozhodnout, že nás naše děti nemůžou nikdy zklamat? Že je vždycky budeme milovat jenom tak - za to, že jsou.
Osobně jsem to tak udělala, už když jsem je čekala, a život po jejich boku mě neskutečně naplňuje. Podpořit je ve věcech, které je baví a nic od toho nečekat, je pro mě čistá radost. A jim se díky tomu daří.
Zkuste to taky.
