Článek
Od mala se učí, že na Zemi vládnou homo sapiens - lidé moudří a rozumní. Svou inteligencí předčíme všechny ostatní druhy, i tak se velmi často chováme jako naprostí blbci. Přestože jsme ve vesmíru jedineční široko daleko, nevážíme si toho. Nemyslíme na příští generace, ničíme svou planetu, a co hůř i své vztahy. Neovládáme se a o nějaké moudrosti nemůže být řeč, protože po dětech běžně chceme, co sami nedokážeme.
Tu holku chytilo několik dospělých chlapů a chtěli ji hodit ze střechy. Když ji pustili, podívala se na ně tak zklamaně, že mi došlo, jak moc můžeme ublížit dětem jen tím, jak se chováme. Její poslední slova byla To si říkáte dospělí! a bez rozmýšlení skočila dolů. Byl to film - Bohu díky, jenomže sebevraždy dětí nejsou nic neobvyklého a velmi často pramení z podobného zklamání.
Mají totiž pocit, že se nechováme jako dospělí a že u nás nemají zastání a ochranu. Vidí, jak se k sobě chováme doma, jak se chováme k jiným lidem, že nadáváme, pomlouváme, závidíme. Toto všechno neznají, dokud jim to neukážeme - my dospělí.
Přestože jsme bývali stejní, jako oni, nechápeme je a z toho plyne jejich nechuť pochopit nás. Nutně na ně musíme v některých situacích působit jako silně rozpolcené osobnosti. Na jednu stranu po nich něco chceme, na druhou to samé neděláme. Stačí pár asi všem dospělým důvěrně známých vět:
Mlč a poslouchej, co ti říkám! Ale my je většinou moc neposloucháme.
Neřvi na mě! Ale my na ně docela klidně zařveme.
Co si to ke mně dovoluješ? A co všechno si dovolíme my k nim…
Takto bych mohla hodně dlouho pokračovat. Navíc na věcech jednou tvrdě trváme a podruhé nad nimi mávneme rukou. Naše děti z nás musí být nutně zmatené a zklamané.
Ano, jsou to děti, je potřeba je vychovávat a jsou věci, které si prostě dovolit nesmí. Svým způsobem je toto všechno pravda. Taky je to ale přežitek minulých generací, kterým se rodily úplně jiné děti. Není totiž pravda, že dnešní děti věcem nerozumí, proto nemá smysl jim nic vysvětlovat.
Popravdě si nepamatuju, že bych kdy v dětství řešila, jaké mám rodiče. No moje šestiletá dcera to řeší. Klidně se přede mě postaví a řekne mi, že se k ní nechovám hezky, když na něčem trvám a zvýším na ni hlas, a zeptá se proč to dělám. Je to silné a samozřejmě bych ji mohla jedním slovem (nebo něčím jiným) utnout, ale nedělám to. Už jenom to, že má odvahu mi něco takového říct, mě těší. Ještě mi důvěřuje. Možná proto, že se u nás vysvětluje hodně často.
Ale povědomí je všeobecně takové, že by si toto přece neměla dovolit a měla by vědět, co si k rodičům dovolit může a co ne. Ale co vlastně udělala tak hrozného, že bych jí to měla zakázat? Jen položila otázku. V takovýchto chvílích by měla přijít odpověď a snaha vyslechnout, pochopit a něco si i uvědomit. Nikdo přece nechce mít zraněné děti a nikdo nestojí ani o to, aby si chodily pro pomoc za někým jiným. To se taky často stává.
Pořád je tady totiž vzor minulých generací, které se s dětmi nepáraly. Přestože tehdejší rodiče žili v o hodně pomalejší době, neměli na ně čas. Měli svoje zájmy a postoje k dětem takové, že je to prostě dítě a to bude mít svá práva teprve až opustí rodný dům. Do té doby bude poslouchat a dělat, co se mu řekne. Svoje názory ať si nechá, protože my jsme rodiče a víme nejlíp, co je pro naše děti nejlepší. Bohužel se s tímto přežitkem i dnes setkávám až příliš často.
Když neprojevujeme žádnou snahu děti pochopit, nemůžeme se divit, že oni nechtějí chápat nás. Když my nechceme pochopit, že teď není na hygienu správný čas, protože ještě pět minut poběží pohádka, přestože na ně hulákáme, ať počkají než dokoukáme film, oni zase nechtějí pochopit, že se teď musí obléknout, protože za pět minut je potřeba vyjít kamkoliv, kde máme být na čas. Začarovaný kruh. A to se bavíme jen o snaze se vzájemně pochopit s malými dětmi.
Jako dospělí často mluvíme o svobodě, za kterou se bojuje od nepaměti, a která je tak hrozně důležitá, že pro ni i umírají lidé. Přitom se neumíme cítit svobodní, i když svobodu máme, a ani nejsme schopni, dát ji vlastním dětem. Pořád je v něčem omezujeme. Toto nedělej! Tam nechoď! A i by to bylo v pořádku, kdybychom jim k tomu řekli proč, ale to moc neděláme. Jsou to děti, nemusí to vědět. Důležité je, aby poslechli a nic se jim nestalo nebo něco neprovedli.
Chceme po nich, aby byli slušně vychování a nejlíp pořád v pohodě, ale sami se často chováme, jak nevychovaní a nedovolujeme jim prožívat ani ventilovat emoce, přestože my sami to děláme. Vadí nám, když se vztekají nebo pláčou, ale bez možnosti věcem porozumět, nemají jak jinak situace zpracovat. Mají v sobě vztek nebo bolest a ty musí nějak ven.
Chceme, aby říkali pravdu, ale od malička na ně hledáme finty a uplatňujeme lži jako malé zlo, namísto abychom hledali cesty. Když se i přesto chytí a pravdu nám řeknou, velmi brzy zjistí, že pravdu nemá nikdo z dospělých rád, a zase přestanou. Pravda většinou znamená problémy. Rozbils to okno? Ne. Pohoda. Rozbils to okno? Jo. A je oheň na střeše. Kdyby byla pohoda…
Nejhorší je pro děti asi volba mezi maminkou a tatínkem. Jaká odpověď je správně? No když se ptá máma, tak s mámou. Když táta, tak s tátou. V rámci zachování klidu tak začnou zapírat, taktizovat nebo si vymýšlet a my si ani neuvědomíme, že celý problém jsme vlastně my a náš přístup.
Jsme pro ně vzorem zpravidla až do doby jejich prozření. Moment, kdy si uvědomí, že po nich chceme příliš často věci, které sami neděláme, je pro ně těžký. V tu chvíli jsme pro ně nutně zklamáním. A dobře nám tak. Dopouštíme se křivd na našich vlastních dětech. Nesnažíme se, nezasloužíme si. Vlastně bychom měli být rádi, že v určitém věku pro ně vzorem přestáváme být , protože spoustu rodičů ani klonovat nechceme. Říká se jim „profesionální rodiče“ a jsou to ti, co dělají děti, jak na běžícím pásu, a přitom se o ně nezajímají.
Vidět nezájem, zjistit lež, podvod nebo cítit přetvářku nedělá nikomu dobře. Všichni pak ztrácíme důvěru a uzavíráme se do sebe. Je to přirozené a mají to tak i děti. Měli bychom si na to dávat pozor. Když se děti dlouhodobě nesetkají s porozuměním a péčí, bývá toho na ně moc. A pak klidně i ..
No byl to jen film, a ani ne moc dobrý, ale furt tu scénu vidím. Výraz jejích očí, jaký u svých dětí nikdy vidět nechci. Oni mě nikdy zklamat nemůžou, ale já je ano a o to opravdu nestojím. Je to jak pětka z matiky. Člověk se raději naučí počítat, než by ji schytal. Takže se taky raději naučím, jak to s dětmi líp zvládat, než abych jednou slyšela Tys mě tak hrozně zklamala, mami.
