Článek
Posledních pár dnů z nějakého zatím neznámého důvodu myslím na jeden příběh, který se stal v době, kdy jsem pomáhala maminkám s předporodní přípravou. Měla jsem relativně malou skupinku maminek na facebooku, které si vzájemně pomáhaly zkušenostmi, radami, ale i sbírkami pro ty, kterým pro děti něco scházelo a nemohly si to dovolit. Byly skvělé a držely při sobě.
Budou to už čtyři roky, kdy mě jedna z nich oslovila s přáním, jestli bych do skupinky mohla napsat a vložit epitaf, za jednu z nás a její miminko. Úplně se mi sevřelo srdce v hrudi. Se slzami v očích jsem poslouchala příběh o mladé skvělé mamince Markétě, která byla se svou rodinou na výletě a okolnosti je při návratu rozdělily do dvou aut. Ona s malou dcerkou jela jako první a za nimi jel tatínek. To, co v průběhu cesty viděl, už z paměti nikdy nevymaže.
Možná si to budete pamatovat ze zpráv. Řidič rakouské poznávací značky jedoucí v protisměru, začal před horizontem předjíždět náklaďák a čelně se střetl s Markétiným vozem na horizontu. Byla na místě mrtvá. Její ani ne roční holčičku převezli ve vážném stavu do nemocnice, kde svým zraněním nakonec podlehla.
Narovinu, i teď po těch letech mi to trhá srdce. Její manžel a tatínek miminka se na to celé díval. Nechci si ani představovat, co v tu chvíli prožíval. Znám tu bezmoc, když milovaní lidé umírají a vy s tím nemůžete udělat vůbec nic . Se smrtí prostě nejde nic udělat. Přijde, vezme a odejde. A co pak?
Jejich táta zůstal sám a co vím, byl na tom psychicky hodně špatně. Už jsem se nedozvěděla, jak se s tím srovnával, ale posílala jsem mu všechnu energii, co jsem mohla, na pomoc. Toto jsou tak těžké chvíle v životě člověka a nikdo je nechce zažít. Při této nehodě ale nezemřela jen jeho žena a dcera. Přišlo o život celkem pět lidí.
Člověk by si měl vážit života nejen svého, ale hlavně ostatních lidí a zbytečně neriskovat. Užívat si čas s těmi, které má rád a opatrovat je, protože smrt je něco, co nejde změnit. Nemůžete ji vrátit a udělat to lépe. Není to rozchod, nedává druhou šanci.
Jestli se někdy ptáte, co všechno v životě zvládnete, pokud zvládnete smrt dítěte, tak pak už všechno. V těchto chvílích, kterých je na světě, a i přímo kolem vás, víc než si myslíte, se teprve ukazuje skutečná síla člověka. Takto těžké prožitky vás můžou psychicky úplně zničit, nebo vnitřně povznést. Můžou vám vzít všechno, nebo vám dát obrovskou životní sílu.
Je mnoho lidí a i hodně známých lidí, jako je třeba zakladatelka nadačního fondu Kapka naděje Vendula Pizingerová nebo autorka skvělých kuchařských knih Jana Folentýna Pišová, které přišly o své malé děti, ale nenechaly je zemřít nadarmo. Po době smutku, když se srovnaly s jejich ztrátou, začaly pracovat pro lidi a pro lepší svět. Pomáhají, jak nejlíp to umí. Jsou v tom skvělé a úspěšné, protože je ztráta jejich dětí vnitřně posílila.
Při své činnosti jsem se ale setkávala i s maminkami, které úplně rozložilo jen to, že v době koronavirové karantény nemohly mít partnery u porodu. Každý to má prostě nějak jinak a přesně tak, jak se rozhodne. Získat vnitřní sílu skrze smrt blízkých, je největší umění, jaké znám. Je to těžké, ale jde to.
A já si v těchto dnech moc přeju, aby se táta z této mé vzpomínky zase uměl smát a radovat ze života, aby našel nový smysl a zase byla v jeho životě láska. A nejen v jeho, ale ve všech, co někdy přišli o děti. Je to tvrdá zkouška a znám takových příběhů víc, než bych si přála.
Blíží se Dušičky. To si zase na všechny postupně vzpomenu.
