Článek
Poslední dobou přemýšlím docela často o tom, jaká jsem vlastně máma. Na začátku jsem měla jasnou představu o tom, jaká chci být, a docela mi to i šlo, ale postupem času se to vlivem okolností začalo měnit. Starostí přibývalo a já jsem byla víc nervózní a unavená. Asi to známe všichni. Sem tam ztratíme nervy a horor je na světě.
Přesto všechno, když se sem tam svých malých dětí zeptám na to, jaká maminka v jejich očích vlastně jsem, zjišťuju, že má selhání pro ně ještě nejsou tak zásadní. Zatím z toho vycházím s čistým štítem a s hrdostí můžu říct, že mám šťastné a spokojené děti. To se ale může brzy změnit. Za pár let přijde doba, kdy už mi mé prohřešky nebudou odpouštět tak snadno.
Oproti jiným rodičům ale budu mít nespornou výhodu. Vždycky mě totiž bude zajímat, jak si stojím a vždycky se budu snažit být lepší. Ne než jiní rodiče, ale než jsem byla včera. To je totiž základ práce na sobě. A jediný názor, který pro mě bude důležitý, bude mých dětí a muže.
Každý to tak ale nemá a troufnu si říct, že většina rodičů je přesvědčena o tom, že jsou skvělí, protože pro své děti dělají, co považují za nejlepší, a na jejich názoru vlastně nezáleží, jelikož tomu ještě nerozumí. Narovinu, v očích těchto rodičů tomu nebudou rozumět nikdy. Vždycky totiž budou mladší, s méně životními zkušenostmi, tudíž budou stále poslouchat neutichající rady svých rodičů. O vlastním názoru si můžou nechat zdát, a pokud si nějaký dovolí mít, pro jistotu ho před nimi nikdy nebudou prezentovat.
„Toto, prosím tě, nikomu neříkej. Budou si myslet, že jsi hloupý.“
Takto nějak vznikají degenerovaní dospělí. Ustrašení říct svůj vlastní názor, nebo ho naopak na veřejnosti prosazující víc, než je zdrávo, aby konečně získali vysněné uznání. Prohřešků s trvalými následky se na svých dětech můžeme dopustit opravdu víc než dost. Ani oni sami si pak neuvědomují, že jejich chování odráží to naše a je jen reakcí na něj. Jako rodiče ovlivňujeme výchovou svých děti celý život a měli bychom vědět, kdy už toho bylo dost.
Je zdravé vyžádat si zpětnou vazbu. Položit svým dětem v dospělosti otázku, jaký rodič jsme v jejich očích vlastně byli a kde jsme udělali chyby. Ano, už nebudeme mít možnost je napravit, ale získáme možnost přemýšlet a případně se svému dítěti omluvit a rány zahojit.
Ne každé dítě je ale schopné na naši otázku odpovědět a ne vždy uslyšíme pravdu. Některé děti jsou námi ovlivněné natolik, že si nedovolí o správnosti našeho přístupu pochybovat. Jiné se zase neodváží říct věci narovinu, případně nemají tu potřebu. Naše potřeba vědět, je jim jedno a důvod je někde v minulosti. Naší minulosti.
Osobně si myslím, že pokud ve chvíli pravdy neuslyšíme žádnou kritiku, měli bychom zbystřit. Je jen málo pravděpodobné, že bychom ve výchově vždycky excelovali a nikdy neselhali. Dokonce i upřednostňované děti si nesou z dětství křivdy. A pokud o tomto tématu nechtějí mluvit, máme toho na bedrech víc, než by nás kdy napadlo.
Dětská psychika je zajímavá. Hodně dlouho, v podstatě až do puberty, jsme jako rodiče jejich vzorem, ať se k nim chováme, jak chceme. Vidět to můžeme třeba u týraných dětí, které své rodiče milují přes všechnu bolest, co jim působí. Tou dobou ale nasávají vzorce chování jak houba a ukládají je hluboko do podvědomí. Pak se věci změní a přichází doba, kdy nám naopak neodpustí vůbec nic.
Abychom tuto část jejich života dobře zvládli, je potřeba pracovat na sobě a svých přístupech k dětem po celou dobu. Uvědomění je totiž jedna věc, ale aplikace nového přístupu a chování do praxe je věc druhá. Můžeme si sice říct, že na dítě nebudeme řvát a měsíc to klidně i vydržíme, ale pak v nás stejně bouchnou saze, protože nám takový klid není vlastní.
Nezraňující výchovu je potřeba trénovat, přemýšlet o ní a hlavně být hodně sebekritičtí. Vidět své chyby a selhání a snažit se je neopakovat. V praxi nejde ani tak o to nový přístup zvládnout, jako spíš ho zvládat stále líp. Když selžeme, neobviňovat se, ale ani nevzdávat a snažit se dál.
Děláme to přece pro naše děti. Abychom, až se jich jednou zeptáme, slyšeli, že to nebylo tak zlé. Že to, co jim ublížilo, byly spíš jen drobnosti.
Abychom pro ně byli skvělí rodiče už za života a ne až zemřeme a začnou se vytvářet legendy.
