Článek
Přišla za mnou na návštěvu kamarádka a stěžovala si, že jejich staršího kluka ve škole někdo šikanuje. Byla z toho rozhozená, i její manžel a ani jeden nechápali, proč se nebrání.
„Jsem mu říkal, ať jim to vrátí, když něco. Opakujeme mu to furt dokola a stejně zas přijde s roztrhlým tričkem,“ nechápal táta.
Tato situace je pro muže pochopitelná jen těžko. Z pohledu dospělého člověka se to totiž mluví, ale ten malý kluk… má prostě strach.
Jako bych to teď slyšela - Sralbotka! Že?
No a co? Je to ještě dítě! Může se bát, protože i my dospělí se někdy bojíme. Jenomže my si to můžeme nechat pro sebe, zatímco ti prcci musí s pravdou ven, aby se mohlo něco změnit. Nebo si to tiše protrpět, což mi přijde horší. Když se děti s tak vážnou věcí rodičům nesvěří, znamená to, že jim nedůvěřují, a to je smutné.
Návštěva odešla a znovu jsme se viděli až po pár měsících. Se starším klukem se situace nijak nezměnila a táta mu pořád opakoval to samé. Objevil se ale jiný problém. S tím mladším.
„Představ si, že nás malý začal bít. Prostě přijde a praští mě,“ svěřují mi bezradně, „vůbec nevíme, kde to viděl. My jsme ho nikdy nezbili, maximálně ho plácnem po zadku, když už to jinak nejde, ale to jenom výjimečně.“
Hmm.
Dívám se na ně s úsměvem a je mi jasné, která bije. Vždyť to ten kluk slyší už měsíce pořád dokola: „Když tě někdo praští, tak mu to vrať!“ A je to přesně to, co dělá. Prostě přijde a plácne je, když se mu něco nelíbí, protože oni dělají to samé.
Toto je jen malý příklad toho, jak si při výchově protiřečíme a jak dětem pleteme hlavu, aniž bychom si to uvědomovali. Na jednu stranu chceme, aby se bránili, ale ne proti nám.
Hlavní problém vidím v tom, že většina z nás neuznává děti jako vědomé a rozvinuté osobnosti. Jsou to přece jenomděti, které věcem nerozumí a mají poslouchat. Jenomže když pak poslechnou, my si to nespojíme. Kdo je teda ve skutečnosti ten, co věcem nerozumí?
Takovýchto situací je ve výchově dětí spousta. Týkají se třeba jídla, kdy musí dojídat, co je na talíři, zatímco rodiče argumentují tím, že už se to do nich nevejde, případně že se přece nebudou přecpávat. Nebo komunikace, kdy po dětech chceme, aby byly kontaktní s lidmi, se kterými nechtějí, a sami se v rodině nebo v sousedství s někým nebavíme.
Bylo by fajn, kdybychom si toto uvědomovali a pomohli tak svým dětem se ve věcech snáz orientovat. Protože měříme dvěma metry jenom proto, že jsme na světě delší dobu. Ale děti jsou taky chytré a mají vlastní názor, sympatie, antipatie a všechno to, co máme my.
Aby se správně vyvíjely, potřebují jasné informace, protože jinak tápou a fungují systémem pokus-omyl, přestože jsou vedeni dospělými. A nebo možná právě proto.
Můžeme se zkusit víc zamýšlet nad tím, co dětem říkáme a jak se ony pak chovají. Pomůže nám to je lépe pochopit. Vidět věci v širších souvislostech a díky tomu jinak reagovat.
Výchova je kruh, který jde stále stejným směrem, dokud v ní neuděláme změnu. Pak se otočí.
Připomíná mi Einsteinovu teorii bláznovství, ale stačí jen nepatrná změna na straně rodičů a markantně se změní chod celé rodiny. Pokud to ještě neznáte, vyzkoušejte si to. Budete překvapení.
