Článek
Tento příběh je o Alici - ženě středního věku s už dospělými dětmi, kterou celý život živí její intelekt. Zabývá se lingvistikou a přirozeným vývojem řeči miminek a malých dětí. Na to téma publikuje a přednáší na fakultě i mimo ni. Její manžel to má podobně. Žijí v celku obyčejný život s obyčejnými starostmi až do doby, než Alice začne zapomínat slova.
Trvalo mi dlouho, než jsem se odhodlala podívat na film s tak silnou tématikou, jakou Alzheimerova choroba bezpochyby je. Ale musím říct, že mi byl nakonec velkým přínosem. Vlastně jsem zjistila, že jsem si o této nemoci jen něco myslela, ale netušila jsem, o čem ve skutečnosti je.
Film Pořád jsem to já (režie Richard Glatzer, Wash Westmoreland, USA, 2014) v hlavní roli s Julianne Moore, mi ukázal všechno, co jsem si v souvislosti s touto nemocí neuměla představit, ani nedokázala domyslet. Vlastně mi ukázal to hlavní - její definitivnost.
Když se řekne Alzheimer, člověk ví, že takto nemocný člověk začíná zapomínat, až zapomene téměř úplně všechno. Nějak už ho ale nenapadne, že to vlastně vzdělaného inteligentního člověka nakonec promění v tělesnou schránku na nic. Že dřív úžasný a do hloubky smýšlející člověk během velmi krátké doby úplně zmizí a nejde tomu nijak zabránit. A co je horší, jeho tělo žije stále dál. Jakoby tu byl, ale není.
Alice, podobně jako spousta jiných maminek, řešila kromě své diagnózy i komplikované vztahy s některými svými dětmi. Přesto ji naprosto zdrtil fakt, že forma nemoci, která je u ní zatím v počáteční fázi, je dědičná, a pokud se u dětí geneticky prokáže, nejde se jí nijak vyhnout. Navíc samotnou Alici postihla mnohem dřív, než bývá obvyklé, a díky jejímu intelektu nabírala na rychlosti.
Navštívila proto ústav, ve kterém takto nemocní lidé přežívají, když se o ně nemůžou nebo nechtějí starat jejich blízcí. Ten pohled nebyl pěkný a vyprovokoval v ní snahu zůstat sama sebou co nejdéle. Přestože trénovala mozek, jak se dalo, cítila, že je to nerovný boj, ve kterém nemůže zvítězit. Proto zosnovala plán na dobrovolný odchod ze světa ještě v době, kdy ho bude schopná realizovat. Bohužel toto nebylo jejím osudem a nakonec se pomalu propadla do tmy.
Ve filmu je hmatatelná i neschopnost rodiny se s takovou situací srovnat. Alicin manžel (Alec Baldwin) měl problém její diagnózu vůbec přijmout, natož se jí přizpůsobit a dokázat s ní žít. Čím na tom byla Alice hůř, tím víc byla sama. Člověk si uvědomí, že ať si o sobě samém myslí cokoliv, nakonec může být jeho reakce na takovou situaci úplně jiná. Paradoxem celé věci byl závěr, kdy se o Alici celé dny nakonec starala její nejmladší dcera, které rozuměla ze všech dětí nejmíň.
No a věta v titulku? Alice ji vyslovila na začátku své nemoci, kdy se začala ztrácet v ulicích, ve svých přednáškách i ve společenském životě. Přestala si být sama sebou jistá, a to ji donutilo říct tak zásadní pravdu. Rakovina jí přišla přívětivější, protože pro ni lidé mají větší pochopení a je snáz identifikovatelná. Vzbuzuje soucit, zatímco Alzheimer jen lítost. Styděla se za to, kým se začíná stávat, že pomalu ztrácí samu sebe, až jednou zůstane úplně prázdná.
Tento film vám moc doporučuji. Pokud jste ho neviděli, najdete ho v těchto dnech na Netflixu. A protože je v originálním znění s titulky, užijete si ho naplno, tak jak vám ho jeho tvůrci chtěli předat. Není až tak dojemný, jak by mohl být, což jsem osobně ocenila. Tak ať vám také něco dá.
