Článek
Procházím dlouhou chodbou nemocniční budovy a všechno se ve mně svírá. Čeká mě návštěva desetileté dcery mého dlouholetého kamaráda. Přivezl ji před pár dny pozdě večer z letního tábora se silnými bolestmi břicha. Okamžitě ji brali na operační sál.
„Ahoj, zlato. Jak se máš?“ zašeptám a dívám se na ni, jak bezvládně leží na lůžku plná hadiček. Beru ji za ruku bílou jako smrt.
„Dobře. Nemám slezinu,“ špitla a pokusila se o úsměv.
Užila si holka svoje a všichni jsme rádi, že to zvládla. Přijeli totiž za minutu dvanáct. Ještě chvilku a zemřela by na vnitřní krvácení. Člověka z toho mrazí. Diagnóza: natržená slezina po pádu z koně. Přišla o ni, ale to je to nejmenší. Mohla přijít o život.
Podobný příběh mi vyprávěl i člověk, který byl lyžařským instruktorem na zimním táboře. Vedoucí vymysleli stezku odvahy po hřebenech hor a jedna z dívek v půli cesty dostala nějaký záchvat. Běžel pro ni v mrazu a sněhu jen v tričku s krátkým rukávem, co měl na sobě ve chvíli, kdy se to dozvěděl. Hnal ho strach a adrenalin. Poskytl jí první pomoc a v náruči ji přinesl zpátky na chatu.
Tyto dva příběhy mají něco společné. Mladé táborové vedoucí, kteří nedomýšlí důsledky. Bohužel. V mládí nám všem přišlo všechno jako zábava, s odstupem času se na věci ale díváme jinak. Víc přemýšlíme a situace nepodceňujeme.
Když dávají rodiče děti na letní tábor, předpokládají, že je tam všechno zařízeno tak, aby byly v bezpečí. Jenomže ono se může stát leccos, s čím vedoucí nepočítají a nejsou na to připravení.
V tom lepším případě večer zavolá dítě, ať pro něj přijedete. Že třeba ráno spadlo z koně a bolí ho hrozně břicho. Vedoucí mu nevěří a situaci zlehčují. Jejich rada je, ať si odpočine, ale ono už tu bolest nemůže vydržet. Svíjí se na lůžku a do telefonu pláče. Díky bohu, že je to jeden z těch táborů, kde je signál, respektive, kde dítě u sebe může mít mobil. Pak už je to na nás.
Oba tyto příběhy nakonec skončily šťastně díky chladné hlavě dvou dospělých chlapů, kteří situaci nepodcenili a rozhodli se jednat. Ve mně ale zanechal nedůvěru a přesvědčení, že bych cizím lidem dítě nesvěřila.
Přestože bych takto vážné situace označila spíš za výjimečné, věci se od mého dětství dost změnily. Je stále víc útoků na děti a zneužívání. A když dokážou dětem ubližovat učitelé ve školkách, školách, instruktoři v kroužcích a i jejich vlastní rodiče, je s podivem, že něco jako tábory, soustředění atd. ještě existuje.
Nejspíš proto, že je rodiče o prázdninách prostě potřebují. Musí chodit do práce a v tu dobu mají o děti postaráno. Chápu to. Nicméně já své děti k podobným aktivitám motivovat nebudu. Nechci riskovat jejich zdraví ani životy.
Lidé, kteří na táborech pečují o děti, nejsou nijak lustrovaní. Ukazuje se tak, že se mezi těmi, co je mají chránit, vyskytuje stále víc těch, co je zneužívají. Paradoxně víc chlapečky než děvčátka, ale jakmile se něco takového děje, je to jedno. Ani ostatním pak nejde důvěřovat. Ať chceme nebo ne, budou chránit hlavně sami sebe.
V té chvíli se i naše dítě může ocitnout v situaci, kdy se zodpovědní vedoucí budou snažit věci ututlat nebo zamést pod koberec, bez ohledu na následky.
A to, že to někoho může stát život, je v tu chvíli vůbec nezajímá.
